20. 6. 2022 Ohlédnutí za absolventským orchestrálním koncertem s Filharmonií Hradec Králové

Ve středu 27. dubna tohoto roku se uskutečnil v Sukově síni pardubického Domu hudby v letošní sezóně první orchestrální absolventský koncert v již tradiční spolupráci s Filharmonií Hradec Králové. 

Programová dramaturgie obsáhla sérii stěžejních děl evropského klasicismu a romantismu v podání těch nejlepších studentů pardubické konzervatoře. Za dirigentským pultem stanul osvědčený interpret Tomáš Židek, který v součinnosti s hradeckými filharmoniky a konzervatorními sólisty vytvořil znamenitou tvůrčí atmosféru, ve které se nesl celý středeční koncertní projekt.  

Úvod večera patřil romantické hudbě renomovaného anglického skladatele Richarda Stewarta Addinsella (1904 – 1977), tvůrce oceňovaného především v oblasti filmové hudby. Nejvíce však skladatele proslavil jeho Varšavský koncert pro klavír a orchestr, který zkomponoval v roce 1941 pro film Dangerous Moonlight režiséra Briana Desmonda Hursta. Tvůrci filmu měli nejprve představu hudby ve stylu Sergeje Rachmaninova, kterého se jim bohužel nepodařilo přesvědčit. Nelehkého úkolu se posléze ujal Richard Addinsell, a to s velkým úspěchem - Varšavský koncert jej proslavil po celém světě. Po instrumentaci skladby Royem Douglasem byl Varšavský koncert do dnešní doby více než stokrát nahrán, přičemž jeho nahrávek se prodalo přes tři miliony kusů. 

Sólistka Addinsellova Varšavského koncertu Martina Plocková, studentka 5. ročníku školy z klavírní třídy Pavlíny Klokočníkové, dokázala svou stylovou interpretací ve spolupráci s orchestrem vyhmátnout zcela přesvědčivě chopinovsko-lisztovský typ této koncertantní skladby, nesené v atmosféře vysokého pozdně romantickém populáru. 

Laura Karpišová, letošní maturantka z klarinetové třídy Zdeňka Seidla, si vybrala pro své středeční vystoupení Koncert pro klarinet a orchestr Es dur jednoho z nejvýraznějších představitelů druhé generace klasicistní mannheimské školy Karla Filipa Stamice (1745 – 1801). Skladatel, dirigent a houslový virtuóz byl starším synem proslulého Jana Václava Stamice, který přišel do Mannheimu z tehdejšího Německého Brodu. Karel Stamic jako žádaný koncertní umělec a dirigent vystupoval v řadě evropských zemí. Zasloužené ovace sklízel nejenom v Německu, ale též v Holandsku, Rakousku a Anglii. Od roku 1794 působil umělecky i pedagogicky na Univerzitě v Jeně, kde také zemřel.  

Sólistka Stamicova klarinetového koncertu vystihla ve svém virtuózním podání autorův brilantní kompoziční klasicistní styl, odrážející se jak v precizním frázování kantilén, tak i v přirozeném klarinetovém zvuku suverénně zvládnutých pasáží.

Sugestivní projev Davida Dernera, absolventa z trombonových tříd Filipa Hájka a Aloise Mecha, velice silně zaujal pardubické posluchače v Koncertu pro trombon a orchestr dánského autora Launy Gröndahla (1886 – 1960). Skladatel pojal tuto svou kompozici v duchu pozdně romantického hudebního slohu, ovšem ozvláštněného i na svou dobu nezvykle odvážnou harmonií, překvapivou a zcela originální orchestrální instrumentací (včetně pasáží orchestrálního klavíru) a výstižně a smysluplně vystavěným trombonovým sólem jak v kantilénách, tak i v pasážích. Sólista David Derner se ujal díla s velkým interpretačním pochopením a s výrazným hráčským zápalem. V kantilénách koncertu dokázal stylově výrazně a zvukově zcela přesvědčivě frázovat daný hudební transparent a rovněž jeho precizní příprava pasážové techniky přinesla své nesporné ovoce. Gröndahlova koncertantní skladba pro trombon byla pro středeční auditorium Sukovy síně jistě vítanou novinkou.

Sopranistka Eliška Tomeňuková, letošní absolventka školy z pěvecké třídy Jarmily Chaloupkové, zvolila pro svůj závěrečný absolventský výstup s hradeckými filharmoniky dvě skvěle zkomponované árie z pera dvou velkých romantických operních tvůrců – Bedřicha Smetany (1824 – 1884) a Giuseppe Verdiho (1813 – 1901). Snad ještě stojí za připomenutí, že v nedávné dubnové operní premiéře ztvárnila Eliška Tomeňuková s úctyhodným interpretačním nasazením i titulní roli v jiném velkém romantickém operním díle – ve Dvořákově Rusalce, a to na prknech pardubického Východočeského divadla.

Smetanova Prodaná nevěsta je skutečná, ze života přejatá a z uměleckého hlediska vrcholně ztvárněná moderní hudební veselohra. Skladatel zde otevřel zcela nový pohled nejenom na českou operní tvorbu a navíc v případě Prodané nevěsty pozvedl komickou operu na úroveň moderní opery vážné. Eliška Tomeňuková podala v árii Mařenky z 1. dějství opery přesvědčivý pěvecký výkon, který jistě svědčí pro její další umělecký vzestup v budoucích letech.

„Lidé zvláštních charakterů jako nositelé odvážných a různorodých činů“ – tak zněl Verdiho klíčový požadavek pro jeho vskutku mistrovské dílo – operu Trubadúr. Libreto i hudba byly několikrát přepracovány a skladatel se dostával k definitivnímu opernímu tvaru poměrně zdlouhavě. Premiéra díla však měla obrovský úspěch a operní scény Evropy se přímo rvaly o jeho nejbližší uvedení. 

V kavatině Leonory z 1. dějství opery zaujala sólistka jak výrazným pěveckým belcantem v melodických frázích hlavní hrdinky, tak i v koloraturních girlandách bouřlivého dramatismu. Výrazné odlišení obou operních ukázek především z hlediska uměleckého stylu povyšuje středeční výkon Elišky Tomeňukové na opravdovou profesionální úroveň.

Nesporným vyvrcholením středečního absolventského orchestrálního koncertu bylo provedení jednoho z nejslavnějších děl světové sólistické literatury – Koncertu pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 Antonína Dvořáka. Dle vyprávění pamětníků pronášel skladatel dosti často příkré soudy o povaze tohoto nástroje. Přesto ve svém violoncellovém koncertu vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších skladeb vůbec. S plným smyslem pro povahu nástroje a jeho zvláštní melancholický výraz vytvořil dílo, které snad nemá z koncertantního hlediska ve světovém povědomí sobě rovného.

Filip Rufer, letošní absolvent z violoncellových tříd Josefa Krečmera a Jana Zemena, svou navýsost úspěšnou studijní cestu, lemovanou mnoha soutěžními oceněními a koncertními úspěchy, umocnil svým vystoupením s hradeckými filharmoniky. V Sukově síni uplatnil sugestivním způsobem osobitou nástrojovou melodickou invenci i dokonalou technickou suverenitu, a to vše ve službě Dvořákovu výsostnému kompozičnímu mistrovství. Svým velkým interpretačním vkladem včetně dojímavého přídavku – komorně instrumentované Dvořákovy písně „Kéž duch můj sám“ (její motiv zazněl i ve 2. větě violoncellového koncertu) tak Filip Rufer úspěšně uzavřel celý středeční absolventský projekt.

                                                                                  Vladimír Kulík