21. 3. 2017 Ohlédnutí za Prvním jarním koncertem SOKP s Tomášem Židkem

První jarní koncert Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice, který se konal ve čtvrtek 16. března 2017 v Sukově síni pardubického Domu hudby byl po právu uveden dílem jednoho z největších géniů české hudby – symfonickou básní Bedřicha Smetany (1824 – 1884) pro velký orchestr Valdštýnův tábor. Jedna ze stěžejních kompozic Smetanova tzv. švédského období (1856 – 1861) se právem řadí k tomu bezesporu nejlepšímu, co dala česká hudba světu. Skladatel dopsal poslední noty partitury 4. ledna 1859, inspirován úchvatným textem divadelní hry Friedricha Schillera. Hrdinou slavné básníkovy dramatické předlohy není ani tak sán Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634), generalissimus císařské armády v době třicetileté války, později zavražděný v Chebu císařskými důstojníky, jako spíše kolektiv Valdštýnových vojáků – tedy vlastně živel lidový. Smetanův symfonický obraz je pozoruhodně rozvržen především z hlediska temp a nálad. V protikladu k úvodnímu živoucímu reji vojáků i jejich tanečnímu veselí ve druhém výjevu ( včetně rázného odmítnutí káravých slov kazatele – kapucína) uvádí skladatel i takřka mysteriózní noční vizi spícího vojenského ležení a následný zvukomalebný rozbřesk svítání, vykontrastovaný ostrým budíčkem a opět uchvacujícím maestosem pochodového závěru, kterému vévodí čtyři virtuózní sólové trubky. Z hlediska formy je Smetanův Valdštýnův tábor považován ze jednovětou symfonii a jeho instrumentace je nejenom velice zdařilá, ale ve svých interpretačních požadavcích –  na sólové housle a klarinet a zejména pak na skupinu  žesťů – i velice náročná. Přesto se i zde stává orchestr doslova poddajným nástrojem skladatelovy geniální fantazijní invence. Konzervatorní symfonikové se ujali tohoto navýsost obtížného interpretačního úkolu s entusianizmem  sobě vlastním  a dokázali vrchovatou měrou přesvědčit čtvrteční auditorium Sukovy síně o svrchovanosti svého muzikantského vkladu. Svým vynikajícím výkonem přispěli výraznou měrou i k propagaci svého profesionálního učiliště – Konzervatoře Pardubice.

Jeden z velkých reprezentantů neapolské operní školy Domenico Cimarosa (1749 – 1801) dosáhl svým kompozičním mistrovstvím značného ohlasu v celé hudbymilovné Evropě. Přestože mu byla Itálie vždy domovem, působil i na carském dvoře Kateřiny II. v Petrohradě a následně i v císařské Vídni. Jeho bezmála sedmdesát oper vykazuje většinou onu dobou určující slohovou dvojlomnost. Zatímco skladatelova vážná až tragická díla se přibližují i invenci Myslivečkových zralých operních opusů, v buffózních projektech se upíná spíše k realistické drobnokresbě manýristického rokoka. Cimarosovy komické zpěvohry zachycují svými náměty především svět rodící se nové měšťanské společnosti a nezřídka se vtipně strefují i do italského operního publika. Skladatelova jevištní i orchestrální a koncertantní díla byla velmi dobře známa už za skladatelova života i v zemích Koruny české a s patřičným vstřícným ohlasem zde byla mnohá i prezentována. A to jednak prostřednictvím šlechtických kapel v zámeckých rezidencích, jejichž bohaté archívy nás leckdy seznamují jak se skladbami , které byly dříve považovány ze ztracené, tak i s opusy, které mohou  i v dnešní době oslovit dychtivého hudbymilovného posluchače. Notové archívy mnohých starých šlechtických sídel postupně odkrývají své hudební poklady a tak mohou být i naší koncertní veřejnosti předložena díla, která si zaslouží opravdové ústy i obdivu. Dramaturgie čtvrtečního  orchestrálního večera tedy sáhla po Cimarosově Koncertu G dur pro dvě příčné flétny a orchestr, jehož interpretkami byly Hedvika a Dominika Švendovy, laureátky úspěšné řady titulů z národních i mezinárodních  interpretačních soutěží, které v současnosti studují ve flétnových třídách Mgr. Jaromíra Höniga a Mgr. Silvie Mechové. Obě sólistky se ujaly svých partů s profesionálním stylovým nadhledem a přirozenou jiskřivou noblesou, které vévodil podmanivě lahodný a lidsky proteplený dvojhlas nástrojů s odvěkou tradicí, která je jistě silnou oporou i velkým příslibem oběma protagonistkám v jejicj příkladném interpretačním úsilí.  

Felixe Mendelssohna – Bartholdyho (1809 – 1847) nebylo třeba vnímavému čtvrtečnímu hudebnímu auditoriu širokosáhle představovat. Avšak snad zde stojí za zmínku, že skladatelův děd byl poměrně známým osvícenským filosofem a Lessingovým přítelem a Felixův otec – bohatý židovský bankéř umožňoval, jak jen to bylo možné, svému synovi velmi pohodlný a starostmi o živobytí nezatížený život. Mladý Mendelssohn byl žákem po všech stránkách vynikajícího učitele K.F. Zeltera a odmalička vyrůstal v prostředí, naplněném nejenom přepychem mladé měšťanské společnosti, ale též myšlenkami velkých osobností své doby. Již jako chlapec byl na dlouhých procházkách společníkem samotného J.W.Goetha, který byl mladému Felixi až dojímavě nakloněn. Začínající skladatel mohl slyšet své prvé kompoziční výtvory v profesionálním provedení domácího orchestru, který bankéř Mendelssohn pro svého syny angažoval. A tato skutečnost je i důvodem neobyčejně brzké Felixovy skladatelské vyspělosti. Vedle velkých symfonických a koncertantních děl zaujmou v Mendelssohnově kompozičním odkazu i drobnější nástrojové opusy, které zejména svým přesvědčivým hudebním výrazem si zcela právem vyhrazují důstojné a trvalé místo ve spektru evropské romantické literatury. Jistě mezi ně patří i třívětý Koncert pro klarinet, basetový roh a orchestr č.2, op. 114, v němž se ve čtvrtečním konzervatorním večeru představili budoucí absolventi školy Lukáš Bartoníček (z klarinetové třídy MgA. Zdeňka Seidla) a Martin Čechovič (z klarinetové třídy MgA. Jiřího Kotala Art.D.). Virtuózně koncipovanou skladbu přednesli oba protagonisté s přesvědčivou technickou bravurou i oslňujícím výrazem jim již zcela vlastním, zdokonalovaným léty smysluplného studia svého hlavního oboru, podpořeného i významnými oceněními v prestižních soutěžních kláních. Neobvyklé témbrové spojení obou koncertantních nástrojů úspěšně přispělo i k rozmanitosti v klasicizující jednotě čtvrteční koncertní dramaturgie.

Závěrečnou skladbu orchestrálního večera – Suitu A dur pro velký orchestr, op. 98 – koncipoval její autor Antonín Dvořák (1841 – 1904) původně v duchu klavírní sazby. První motivický nápad si údajně zaznamenal na Nový rok 1894 – v době svého uměleckého a pedagogického působení v New Yorku. Po grandiózním úspěchu své „americké“ Novosvětské symfonie skladatel hodlal vytvořit další cyklickou skladbu, ale menšího časového rozsahu. Nakonec se rozhodl pro žánr pětivěté suity, kterou dokončil v klavírní verzi 1. března roku 1894 a po roce přistoupil k její velice barevné instrumentaci. Kompozice Suity spadá do doby, kdy Dvořák, pracující s těmi nejrafinovanějšími kompozičními i instrumentačními prostředky, hledá nové cesty ke střídmější a smysluplně oproštěnější hudební výpovědi. Skladba ve své celistvosti totiž budí dojem, jakoby se její autor cítil doslova přesycen dřívějšími prezentacemi svých velkých symfonických forem a tak posléze logicky hledá nové skladatelské cesty, jejichž prostřednictvím by se mohla naplnit Dvořákova potřeba osobní lyrické výpovědi, jak ostatně nedlouho nato spatřujeme v mistrově vrcholu tohoto uměleckého zacílení – v nezapomenutelné Rusalce. I Suita A dur je naplněna tímto melancholicko – lyrickým romantickým duchem a její mnohovrstevný kompoziční záměr orchestr pardubické konzervatoře přenesl ve své praktické interpretaci k nebývale výrazným vrcholům, umocněných např. i zdařilým vyhmátnutím mnoha barevných odstínů, adekvátně odkrývajících skryté osobní nálady a dojmy svého geniálního tvůrce.

Co říci závěrem? Čtvrteční koncert Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice zanechal v mysli i srdcích posluchačů v Sukově síni pardubického Domu hudby nesmazatelné zážitky nejenom díky skvěle sehranému orchestrálnímu kolektivu studentů školy, ale i díky sólistům večera a především šéfdirigentovi celého symfonického projektu Mgr. Tomáši Židkovi Ph.D.

Tedy: vítr do vašich plachet a do budoucna Zlomte vaz!

Pardubice, 18.3.2017                                                                 

Vladimír Kulík