12. 11. 2015 Podzimní koncert SOKP - ohlédnutí

klavírní repertoár. Pomineme-li na tomto místě první dva koncerty – totiž Es dur a B dur, vytvořené v letech 1790 a 1795, konvenující nejen italizujícím virtuózním metodám, ale i německému pozdně baroknímu koncertu typu Wilhelma Friedemanna Bacha – je prvým výrazným dílem tohoto Beethovenova kompozičního oboru Klavírní koncert C dur op. 15, který naznačuje svou slohovou fakturou, že vznikal v blízkosti první skladatelovy Symfonie C dur op. 21 – stěžejní kompozice v období rozvoje tzv. prvého Beethovenova inspiračního zdroje. První věta koncertu C dur je koncepčně zaštítěna poněkud rozšířenější sonátovou formou s hlavním, pateticky vznosným tématem, jehož spolehlivými kontrasty jsou jak zpěvné téma druhé, tak i náznakově fanfárové téma závěrečné. Adagio druhé věty vždy zcela jistě zapůsobí osobitě sklenutým melodickým rozpětím a svou celkovou atmosférou opět připomíná strukturu volné věty již zmíněné pozdější první skladatelovy symfonie. Melodická linka klavírního Adagia je poměrně výrazně vyzdobována a dekorativní sólové vsuvky mile narušují v podstatě klidný ráz jejího vznosného tématu. Ve finálním bystrém a radostně utíkavém Rondu lze bezpečně vysledovat stopy dobové lidové taneční hudby, umocněné temperamentním vzruchem a životní radostí. První Beethovenův klavírní koncert je pro českého hudebníka a posluchače památný především tím, že se jeho premiéra uskutečnila v Praze za skladatelova pražského pobytu v roce 1798.Sólistka listopadového večera – Nikola Valentová (ze třídy MgA. Jany Turkové) dokázala přesvědčit posluchače pardubické Sukovy síně, že je svrchovaným interpretem tohoto zdánlivě průzračného, avšak technicky i výrazově mimořádně náročného Beethovenova virtuózního opusu a že její technické zázemí i inspirující výrazovost ji zcela jistě předurčují k dalším, vyšším sférám světa klavírní interpretace.

Je všeobecné známo, že poslední dílo Wolfganga Amadea Mozarta – Requiem d moll (K.s. 626) – zůstalo svým tvůrcem nedokončeno. V osmém taktu části Lacrimosa při slovech „Homo reus“ se tento jedinečný, originální a plodný génius navždy odmlčel. Po Mozartově smrti se obrátila skladatelova choť Konstance na několik hudebníků s žádostí o dokončení skladby. Tohoto ne zcela vděčného úkolu se nakonec ujal jeden z nejschopnějších Mozartových žáků – Franz Xaver Süssmayer – o deset let mladší než jeho slavný učitel a přítel. Do jaké míry se Süssmayer řídil Mozartovými skicami a motivy a do jaké míry pracoval samostatně, nelze dnes přesně určit. Přestože žák nikdy nedosáhl geniality svého učitele, v Mozartových intencích komponoval nanejvýš šetrně a v nejlepší snaze být práv mistrově celkové koncepci díla. Je tedy bezesporu Süssmayerovou zásluhou, může-li být i dnes dílo provozováno jako celek. Při kompozici skladby byl Mozart stále více přesvědčen, snad i pod vlivem určité autosugesce, že toto Requiem píše především sám sobě. Odtud vyrostla zcela zvláštní umělecká koncepce díla, ve které nad církevní atmosférou převládá ryze subjektivní tón krystalizujících skladatelových úvah o smyslu života a jeho naplnění ve smrti. Mozart zde smysluplně domýšlí nejenom církevní, ale především věčně lidsky platný obsah. A bohužel paradoxně, právě v posledních dnech a hodinách mistrova života, se naplno odhalila tragika osudu velkého tvůrce: konečně totiž získal místo svatoštěpánského regenschoriho, finančně velice výhodnou nabídku maďarské šlechty a snad ještě výnosnější zájem z Nizozemí. Avšak přes veškerou lékařskou péči dotlouklo Mozartovo srdce 5. prosince