14. 4. 2014 Dvořákova Stabat Mater – dar konzervatoře Pardubickému hudebnímu jaru

     V rámci oslav 35. výročí založení Konzervatoře Pardubice a v kolekci koncertů uměleckého festivalu Pardubické hudební jaro 2014 zazněla 13. dubna v Sukově síni Domu hudby v předvečer největšího svátku římskokatolické církve Dvořákova velikonoční duchovní kantáta Stabat Mater.

     Skladatelův epochální padesátý osmý opus vznikal postupně coby odraz obzvlášť tragických zážitků umělcova nitra. Jeho prvotním náčrtem, vytvořeným od 19. února do 7. května 1876, Dvořák reagoval dodatečně na smrt své dcerušky Josefíny (21. září 1875), když přímo za těchto smutných událostí komponoval tragickou zpěvohru Vanda. Orchestraci kantáty musel Dvořák odsunout pro jiné důležité kompoziční práce, o něž byl zadavateli naléhavě žádán (Moravské dvojzpěvy, Klavírní koncert g moll, mužské sbory, Symfonické variace apod.), nebo pro jejichž námět se hluboce zaujal (zpěvohra Šelma sedlák). Ke konečné stylizaci a celkovému dopracování Stabat Mater se autor vrátil ihned po dalším těžkém zásahu do jeho rodinného štěstí, když v létě dalšího roku (1877) odešly na věčnost těsně za sebou další dvě z prvních dětí: 13. srpna druhá dcerka Růženka a 8. září – v den skladatelových narozenin – prvorozený, tehdy čtyřletý synek Otakar. Definitivní verze partitury byla pak vytvořena od začátku října do 13. listopadu 1877 v Praze.

     Tak vzniklo první oratorní Dvořákovo dílo s latinským náboženským textem, které se dodnes řadí k tomu nejskvělejšímu, co dala česká hudba světu. Stabat Mater je výrazově nejbohatším a přitom citově nejhlubším a slohově nejčistším zhudebněním původní gregoriánské sekvence, jejíž poetická verze vzešla z pera Jacoponea da Todiho (1230-1306), zprvu advokáta ve svém rodném městě Todi, později, po smrti své choti, bratra-laika tamního františkánského řádu.

     Kantáta je rozvržena do deseti samostatných oddílů, přičemž pouze obě krajní části (první a poslední) jsou tematicky a výrazově propojeny. Skladba je lidsky prostým a upřímným, do určité míry i realistickým, ale zároveň všelidsky velkorysým obrazem citových stavů sahajících z hlubin nevýslovného utrpení až ke světlu lidského soucitu a všeobjímajícího poznání.

     Poprvé byla Stabat Mater provedena na výročním koncertu někdejší Jednoty umělců hudebních v Praze, které byla partitura díla skladatelem dedikována. Bylo to 23. prosince 1880 za účasti operního souboru českého Prozatímního divadla se sólisty Eleonorou Ehrenbergovou, Betty Fibichovou, Antonínem Vávrou a Karlem Čechem za řízení dirigenta Adolfa Čecha. Po půldruhém roce (2. dubna 1882) byla kantát provedena Filharmonickým spolkem Boleslav v Mladé Boleslavi, jehož výkon na kůru místního chrámu za skladatelovy účasti řídil František Hruška. K prvému zahraničnímu provedení Stabat Mater došlo na podzim téhož roku v Budapešti v nastudování tamního Hudebního spolku pod taktovkou Imre Bellowicze, načež po necelém půlroce byla kantáta realizována v Londýně za řízení Josepha Barnbyho v rámci jeho proslulých oratorních koncertů v budově Royal Albert Halllu. Byl to tak pronikavý úspěch, že Dvořákovo pozvání do Anglie na sebe nenechalo dlouho čekat a již 13. března 1884 Mistr osobně představil své úchvatné dílo nadšeným Londýňanům.

     A to byl začátek Dvořákových slavných dirigentských a zejména skladatelských úspěchů nejenom na půdě britského impéria, ale postupně v celém světě.

     Na dubnové pardubické premiéře Dvořákovy Stabat Mater se výrazně uvedli jak pěvečtí sólisté (studenti a absolventi školy Lucie Vágenknechtová – soprán, Markéta Štefániková – alt, Petr Nekoranec – tenor a Jaroslav Patočka – bas), tak i vedle pěveckého sboru a Symfonického orchestru studentů pardubické konzervatoře znamenitá regionální sborová tělesa počínaje VUSem Pardubice a královéhradeckým Jitrem přes Vlastislav Heřmanův Městec a Salvátor Chrudim a konče Doubravanem Chotěboř. To vše pod spolehlivou taktovkou sbormistra a dirigenta Tomáše Židka, dnes již výrazné osobnosti českého hudebního života. V tomto velkolepém předvelikonočním setkání a spolupráci pěvců a instrumentalistů hudebně proslulého východočeského regionu lze do budoucna spatřovat velkou naději v dalším umocnění nezpochybnitelných výsostných uměleckých tradic kraje Smetanova, Vaňhalova, Voříškova, Škroupova a Martinů.

Pardubice 14. dubna 2014                                            Vladimír Kulík