1. 2. 2021 Ohlédnutí za podzimním koncertem SOKP

Datum přidání: Mar 15, 2021 11:26:34 AM

Nad prvním podzimním koncertem SOKP   

Dramaturgie čtvrtečního koncertu Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice, konaného 24. září tohoto roku v Sukově síni pardubického Domu hudby, zvolila tři velké tituly světové hudební tvorby, a to z okruhu operní, koncertantní a symfonické produkce 18., 19. a 20. století.  

V úvodu večera zazněla slavná předehra k neméně slavné Rossiniho opeře Vilém Tell. Gioacchino Rossini (1792 – 1868) svou obsáhlou jevištní výpovědí s jejím velikým hudebním bohatstvím a invenční smělostí je bezesporu vyvrcholitelem italské předverdiovské opery. Už od svých osmnácti let se uplatňoval jako dramatický autor, přičemž komponoval vždy neobyčejně lehce. Jeho jiskřivá melodičnost, hudební vtip a instrumentační důmysl mu velmi rychle zajistily značnou popularitu, takže skladatel se stal brzy umělcem vyhledávaným, zahrnovaným četnými objednávkami i penězi. Z jeho 39 oper vykazují sice některá díla prosté až fraškovité náměty, avšak celá řada Rossiniho operních opusů je přesvědčivou ukázkou vysoké dramatičnosti a ideové síly.

 Lze říci, že mnohé mistrovy opery zapůsobily v tehdy ještě nesjednocené Itálii tak silně, že ve dvacátých letech 19. století se skladatelovo jméno stalo jedním z přímých signálů tamního politického hnutí. Část Rossiniho operní tvorby byla časem sice poněkud upozaděna, ale řada konkrétních titulů si zachovala jevištní působivost dodnes. Jako příklad – vedle slavných buffo projektů – Italky v Alžíru, Turka v Itálii či především Lazebníka sevillského – lze dnes uvést zejména vážnou tematiku velkooperního Viléma Tella, jehož obsahová revoluční tendence byla v mnohém inspirující jak pro Rienziho Richarda Wagnera, tak i pro Smetanovy Branibory v Čechách. 

Rossiniho čtyřdějstvovou zpěvohru Vilém Tell libretisticky zpracovali Victor Joseph Étienne de Jouy, Hippolyte Louis Florent Bis a Armand Marrast dle námětu Friedricha Schillera. Dílo mělo svou slavnou premiéru 3. srpna roku 1829 v pařížské Velké opeře, přičemž hrdinský námět Schillerovy činohry o lidovém povstání, které učinilo Švýcarsko svobodným státem, byl na začátku 19. století zřetelným popudem a velkou posilou všem revolučním tendencím Evropy proti tehdejší feudální moci. 

Jak jsme slyšeli i v úvodní předehře k Vilému Tellovi v rámci čtvrtečního podzimního koncertu SOKP, prostřednictvím Rossiniho partitury orchestr rozvinul v širokých polohách svou hudebně-dramatickou řeč, a to ať již se jednalo o barevnou akordiku dřev či žesťů, vypjaté pasáže smyčců včetně burleskního saltatového ricochet anebo violoncellového sóla na citlivém orchestrálním podkladu. Symfonický orchestr pardubických konzervatoristů pod vedením svého šéfdirigenta Tomáše Židka dokázal svým interpretačním vkladem za pomoci všech dostupných hudebních prostředků zcela přesvědčivě a přirozeně vyzvednout onen italský muzikální temperament, který povyšuje Rossiniho tvorbu mezi nejvýznamnější evropské jevištní počiny 19. století na operní půdě vůbec.

Sólistka čtvrtečního symfonického koncertu – pianistka Barbora Hamáčková, absolventka z klavírních tříd Mgr. Pavlíny Klokočníkové a MgA. Jitky Fowler Fraňkové Ph.D., si zvolila pro své závěrečné koncertní vystoupení s orchestrem Koncert č. 2 pro klavír a orchestr (op. 102) jednoho z největších hudebních tvůrců 20. století Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče (1906 – 1975). Třívěté dílo (I. Allegro, II. Andante, III. Allegro) bylo psáno pro klasické orchestrální obsazení, přičemž jeho hlavním znakem zůstává kreativně hravá hudební struktura.

První věta klavírního koncertu prezentuje v rámci typické šostakovičovské neoklasicistní dikce jak pochodově stylizované, quasi „častuškovsky“ hybné linie, tak i hudební plochy, s naléhavostí připomínající svými dramaticky modelovanými vrcholy či pompézními gradacemi závažné tvůrčí otázky. Prostřednictvím druhé věty promlouvá k posluchači originální skladatelův melos, v němž se hlas sólového nástroje nejprve střídá s orchestrálními smyčci, posléze pak v podmanivé zvukové symbióze navazuje dialog s celým instrumentálním ansámblem. Třetí větu koncertu lze opět vnímat jako typicky šostakovičovsky radostnou „častušku“, zde zřejmě ještě nezastíněnou oním později proslulým skladatelovým ironickým až sarkasticky zabarveným „šklebem“. Až překvapivě výrazově rozrůzněná metrorytmika věty, ovšem na bázi klasicistní hravosti, posléze směřuje v relativně pohodové atmosféře ke svému významovému vrcholu. 

Klavíristka prokázala ve všech třech větách Šostakovičova druhého klavírního koncertu výrazný muzikální projev, vycházející ze stylově přesvědčivého interpretačního názoru. Dosvědčovaly to jak nosně vystavěné melodické plochy, tak i smysluplné frázování v precizně utvářených pasážových bězích či kontrastně vymodelovaných tématech. Skvěle se rozvíjející pianistické dispozice, uplatněné ve všech hudebních aspektech skladby, svědčí pro další, umělecky perspektivní vývoj protagonistky čtvrtečního večera.

Záslužným dramaturgickým počinem Tomáše Židka a pardubických konzervatorních symfoniků bylo znamenité závěrečné uvedení třetí symfonie e moll (op. 53) velkého českého romantického tvůrce Zdeňka Fibicha (1850 – 1900). 

Skladatel začal s kompozicí své skutečně poslední symfonie až v roce 1898, a to v průběhu rekonvalescence po překonání nebezpečné spály. Důležitou inspirací mu byl mimo jiné i vztah s Anežkou Schulzovou, o čemž svědčí i společné hudební motivy symfonie s tematickými fragmenty třetí řady klavírního cyklu Nálady, dojmy a upomínky, inspirované láskou Schulzové a Fibicha. 

Symfonii, která byla dokončena 19. července 1898, věnoval autor proslulému německému dirigentovi Hansi Richterovi, který projevoval soustavný zájem o Fibichovu symfonickou tvorbu. Přesto však skladba měla svou premiéru až v České filharmonii dne 7. března 1899 za řízení samotného skladatele.

Fibichova třetí symfonie vykazuje bezesporu onen skladatelův typicky subjektivní a současně i vřelý až vášnivý lyrismus. Dokládá však i autorovu kompoziční ukázněnost a výrazovou soustředěnost, které jsou umocněny výrazně barevnou instrumentací. 

První věta symfonie (Allegro inquieto) uvádí jediné téma. Jeho charakter je vymodelován z hlediska melodiky, harmonie i metrorytmiky baladicko-epicky, přičemž ve skladatelově tvorbě vykazuje celý prvovětný transparent ojedinělou monotematickou strukturu. 

Dramatické první téma druhé symfonické věty (Allegro con fuoco. Adagio) je především inspirací Náladou č. 208, která zachycuje konflikt mezi Fibichem a Anežkou, způsobený skladatelovou žárlivostí. Druhé téma této věty vytvořené z Dojmu č. 53 (s názvem Anežčina ústa) je milostným dialogem obou protagonistů v kontrapozici k překážkám v jejich společném životě. 

Scherzová třetí věta (Vivo e grazioso. Andante noc moto), svým charakterem rovněž evokující hudební motivy Nálad, dojmů a upomínek, připomíná svým hlavním tématem především vynalézavou stylizaci polky. Vedlejší téma středního dílu (tria) se prezentuje i náznaky dvořákovské melodicko-harmonické řeči.

 Finále čtvrté věty (Allegro maestoso. Allegro vivace) v rozlehlé sonátové formě uvádí celou řadu kontrastních nálad, a to od vlastního baladického úvodu přes hlavní polkové téma či následné příznačné motivy, vycházející opět z Nálad, dojmů a upomínek, až k významovému orchestrálnímu vyvrcholení celé symfonické stavby. 

Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice ve velkém novoromantickém obsazení – nechyběly mj. tři flétny, basklarinet, tři pozouny, tuba atd. – zde předvedl pod vedením svého zkušeného šéfa přesvědčivou ukázku svých interpretačních schopností, které jsou jistě i skvělou zárukou a optimistickou nadějí do budoucna.

                                                                                               Vladimír Kulík