16. 12. 2015 Konzervatoř Pardubice uvedla dvě světové premiéry

Dne 16. prosince t. r. bylo auditorium Sukovy síně Domu hudby – sídla Konzervatoře Pardubice – svědkem dvou zajímavých premiér významného současného českého skladatele Jiřího Laburdy (nar. 1931).

Hned v dopoledních hodinách tohoto středečního dne v rámci koncertu z mistrova díla a následné besedy se skladatelem zazněl ve světové premiéře Chorál pro varhany v podání studenta školy Oldřicha Mejsnara, který dokázal interpretačně provázat a zvukově umocnit ústrojnou linii skladby od jejích pianissimových počátků až do grandiózního a smysluplně barevného varhanního pléna.

Z dalších pozoruhodných Laburdových děl, uvedených na tomto dopoledních hudebním matiné, byly předneseny dvě klíčové třívěté klavírní sonáty (č. 4 ve zdařilém podání studentky Lady Rousové a č. 9 se strhující vehemencí vynikajícího českého klavíristy Daniela Wiesnera – též někdejšího pedagoga školy).

Dvakrát dvě varhanní Preludi Ambrosiani – inspirované odrazem dávných raně středověkých hymnů milánské diecéze pak zazněla ve stylově přesvědčivém přednesu studentky varhanního oddělení Kateřiny Dykastové a někdejší absolventky téhož oddělení Lenky Voňkové.

V hudebně přesvědčivém nastudování žaček pěveckého oddělení Ivety Horáčkové a Ivy Hlaváčkové (v pedagogické spolupráci s klavíristou Josefem Pickem) posléze doslova objaly Sukovu síň dvě písně (Stála děvčina a Malý ptáčku) z Laburdova cyklu Dvojzpěvů na slova moravské lidové poezie. Závěr dopoledního programu pak patřil Scherzu pro dva klavíry na osm rukou ve výborné souhře studentek školy – Sáry Suchánkové, Lucie Johnové, Barbory Sacherové a shora již zmíněné Lady Rousové.

Druhá světová premiéra – Laburdova Missa pastoralis (opět za účasti autora) pro sóla, sbor a orchestr (tentokrát nikoli jenom s účastí varhan) rozezněla středeční, tentokrát večerní pardubickou Sukovu síň nejenom svým melodickým půvabem, podkresleným jemnou polyfonií a citlivou harmonií, ale i dynamickou stavbou vzájemně kontrastních struktur mešního ordinária. Na tomto místě se sluší připomenout, že Jiří Laburda získal základy hudebního vzdělání v rodné Soběslavi, ovšem nepominutelný vliv na utváření jeho uměleckého kréda v kompoziční i hudebně teoretické praxi měli především Karel Hába a Zdeněk Hůla spolu s Eduardem Herzogem. Po studiích na pražské Pedagogické fakultě a poté na tamní Vysoké škole pedagogické na sebe Laburda upozorňuje disertační prací Symfonie D. D. Šostakoviče, přičemž do okruhu problematiky hudebně metodologie posléze vstupuje vědeckou aspiranturou Didaktické problémy moderních učebnic harmonie, která inspirativně modeluje pozdější vysokoškolskou učebnicovou trilogii Diatonická harmonie. Po několika mimopražských působeních zakotvil jako vyučující hudebně-teoretických disciplín na Pedagogické fakultě Karlovy Univerzity, kde působil plných třicet devět let. Od roku 1999 se věnuje studentům Pražské konzervatoře. Dominantou Laburdova mnohovrstevného skladatelského odkazu je bezesporu tvorba sborová: i zde autorovo kompoziční myšlení logicky vychází jak z inspirací bohatou českou tradicí stylově směrovanou neoklasicistními postupy, tak i z avantgardních vizí autorů první poloviny 20. století. Umělcova hudební výpověď zůstává vždy srozumitelná a stále nachází vstřícný ohlas jak v uměleckém okruhu zasvěcených interpretů, tak i v širokých vrstvách neprofesionálních hudebníků i vstřícných posluchačů. Laburdova Missa pastoralis pro soprán, bas, smíšený sbor, varhany a orchestr (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus, Dei) z roku 1990 zazněla v podání sopranistky Heleny Tamelové-Holzové a basisty Jaroslava Patočky (někdejšího absolventa a současného pedagoga pardubické konzervatoře), spojených sborů – Vysokoškolského uměleckého souboru Pardubice (sbm.T. Židek), Smíšeného pěveckého sboru Konzervatoře Pardubice (sbm. T. Židek aj. Mimrová), Královéhradeckého smíšeného sboru Jitro (sbm. J. Fajfr), sboru Salvátor Chrudim (sbm. J. Mimrová) a Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice pod taktovkou Mgr. Jana Fajfra, pedagoga školy, který nastudoval a řídil Laburdovo pastorální dílo se svědomitým přístupem a patřičným muzikantským nadhledem.

Pastorální mši Jiřího Laburdy na středečním koncertu bezprostředně předcházela Valašská jitřní mše pastorální (op. 80) Jaroslava Křičky (1882 – 1969), mladšího současníka Josefa Suka a Vítězslava Nováka, autora jedné z nejslavnějších písní českého repertoáru – Albatrose a skladatele originální jevištní tvorby pro děti. Jeho Valašská mše (mimochodem s offertoriem jako koledou) je psána na neliturgický text dr. Františka Táborského (v úpravě Františka Střížovského) pouze pro sborová sóla, sbor, menší symfonický orchestr a varhany. Je věnována (podobně jako Janáčkova Glagolská mše) ThDr. Leopoldu Prečanovi – olomouckému arcibiskupovi a moravskému metropolitovi. Skladba měla premiéru v chrámu sv. Jiljí v Bystřici pod Hostýnem o štědrovečerní půlnoční mši v roce 1941 pod záštitou tamního pěveckého sdružení „Tregler“. V letošní kreaci v Křičkově mši se v Sukově síni pardubického Domu hudby spolu s vokálním instrumentálním aparátem opět velmi sympaticky představila dirigentka Jana Mimrová, v letošním roce navíc i posluchačka pražské AMU.

Úvod středečního koncertního večera však patřil symfonické suitě ze slavné hudby Dalibora C. Vačkáře k legendárnímu černobílému filmu režiséra Bořivoje Zemana Pyšná princezna z roku 1952. D. C. Vačkář (1906-1984), syn populárního skladatele a hudebního organizátora Václava Vačkáře, který se postupně stává žákem Karla Hoffmana (obor hra na housle), Josefa Suka (obor skladba) a Otakara Ostrčila (obor dirigování), později působí v Osvobozeném divadle i v orchestru Československého rozhlasu, ale věnuje se i literární činnosti. Ve svých skladbách vyznačil vždy srozumitelnou melodickou linii a temperamentní rytmický půdorys, to vše v umocnění bohatého instrumentálního koloritu. Tyto znaky se pak staly přesvědčivým vodítkem i pro skladatelovu dlouholetou práci pro film. Pohádkový snímek Pyšná princezna (s Alenou Vránovou, Vladimírem Rážem a Stanislavem Neumannem v hlavních rolích) je doslova milován nejen českým filmovým i televizním publikem již po několik generací.

I interpretace této hudby (v podání Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice a dirigenta Jakuba Pikly) zcela jistě přispěla ke krásnému lidskému vyladění pro dojímavý a tajemný čas vánočních svátků.

Pardubice 16. 12. 2015                                                                       Vladimír Kulík