11. 6. 2020 Nad prvním červnovým orchestrálním koncertem Konzervatoře Pardubice

Ve čtvrtek dne 11. června tohoto roku se uskutečnil v renovované Sukově síni pardubického Domu hudby první červnový absolventský orchestrální koncert studentů Konzervatoře Pardubice ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové pod vedením Tomáše Židka. Sólisty večera byli nejenom současní absolventi školy, ale i budoucí naděje – interpreti z nižších ročníků pardubické konzervatoře.

Flétnistka Kristýna Klokočníková, studentka třetího ročníku ze tříd Mgr. Silvie Mechové a Mgr. Jaromíra Höniga, si vybrala pro své koncertní vystoupení Concertino pro flétnu a orchestr (op. 107) francouzské skladatelky a vynikající flétnistky Cécile Chaminade (1857 – 1944). Sólistka ve smysluplně výrazově i technicky vystavěném flétnovém partu se mohla spolehnout na citlivý doprovod velkého symfonického orchestru, který vykazoval jak rytmickou i melodickou zřetelnost, zvláště v imitačních odpovědích sólistce, tak i dynamicky barevné odlišení jednotlivých transparentů skladby. V podání Kristýny Klokočníkové vyzněla virtuózně, kromě jiného, i vkomponovaná bravurní kadence, která – umocněna quasi koloraturními girlandami – postupně přešla v pianissimové dynamice do reprízového hlavního tématu, ústícího do technicky brilantní Cody. Sólistka tak představila v nejlepším světle jednu z oblíbených a zhusta frekventovaných pozdně romantických koncertantních kompozic.

Sólistka druhé skladby večera – akordeonistka Veronika Krejčířová, absolventka ze třídy Mgr. Jakuba Jedlinského, se významně prezentovala v Symfonické fantazii a Allegru pro akordeon a komorní orchestr (op. 20 – I. Allegro moderato, II. Allegro grazioso) - převážně pozdně romanticky orientované skladbě dánského akordeonisty, jazzového klavíristy a skladatele Ole Schmidta (1928 – 2010). Sólistka nadchla publikum jak svou nástrojovou virtuozitou zejména v tempově velmi rychlých, zvukově brilantních pasážích, tak i v artikulačně vypracovaných kantilénách. Její výborná zvuková dikce se přesvědčivě skloubila v souhře s orchestrem, který jí byl významnou oporou. Akordeonistka i orchestr dokázali přesvědčivě uvést jak kontrastní plochy skladby, tak vyhmátnout i místa s výrazně stylizovanými prvky hudebního folklóru skladatelovy vlasti. Dílo je protknuto dvěma virtuózními kadencemi sólového nástroje, přičemž vrcholové Allegro, motivicky vycházející z hudby předchozí Fantazie, ústí do brilantně vyladěné Cody sólového akordeonu, uzavírající spolu s komorním podložím orchestru tuto oborově výraznou a jistě i nástrojově přínosnou skladbu akordeonového repertoáru.

Marek Pavíček, absolvent z klarinetové třídy MgA. Zdeňka Seidla, vystoupil na čtvrtečním orchestrálním koncertu v sólovém partu nad jiné technicky i výrazově náročného a časově rozsáhlého Koncertu pro klarinet a orchestr A dur (K. 622 – I. Allegro, II. Adagio, III. Rondo), posledního dokončeného díla Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791). Skladba je dokladem Mozartova vrcholného klasicistního kompozičního stylu a též ukázkou skladatelovy koncertantní tvorby, tzv. ušité interpretovi na tělo. Klarinetový Koncert je totiž zkomponován pro Mozartova dlouholetého přítele Stadlera, jemuž mistr věnoval i nástrojovou účast v dalších, zejména pak komorních dílech. Koncert, zejména pak jeho úchvatná druhá věta - Adagio, ve svém výrazovém vyklenutí nutně asociuje představu skladatelovy „labutí písně“. Tento téměř romantický výdech je rámován rychlými krajními větami, které jsou naopak bezesporným dokladem Mozartova tvůrčího i životního optimismu. Marek Pavíček nejenže zvládl sólový part na výbornou, ale navíc dokázal z každé myšlenky všech tří vět díla vytěžit maximum možného výrazu i nástrojové brilance. Orchestr podpořil klarinetistu zejména v jeho sólových pasážích jemným a barevně odstíněným zvukem, čímž mu otevřel prostor k vytvoření výrazně kontrastních a tedy i stylově zcela přesvědčivých barevně-dynamických nuancí. Pavíčkova interpretace byla vzornou ukázkou zvládnutí mozartovského klasicistního koncertantního slohu a nadto i prezentací sólistické nástrojové virtuozity.

Josef Bartoň, student čtvrtého ročníku z violoncellové třídy Mgr. Josefa Krečmera, zvolil pro svou nástrojovou prezentaci v Sukově síni pardubického Domu hudby ne příliš často na koncertních pódiích uváděnou, výrazně folklórně laděnou Uherskou rapsodii (op. 68) věhlasného romantického violoncellisty, skladatele a pedagoga Davida Poppera (1843 – 1913), autora klíčové – virtuózní violoncellové literatury. Sólista ve spolupráci s hradeckými filharmoniky dokázal rozehrát s velkým výrazovým nasazením obě části Popperovy Uherské rapsodie, totiž úvodní, ve volném tempu v agogicky rozvlněných frázích rozvíjenou plochu tzv. lassan (lašan), ústící do finální, v závratných tempových změnách gradující části tzv. frisky (frišky). Jak bylo ze sólistova výkonu ve spolupráci s orchestrem zcela zřejmé, témata skladby, složená z výrazných motivů uherských písní a tanců, plynula s lehkou, přirozenou samozřejmostí. Celkové interpretační vyznění Popperova díla působilo smysluplně a sólistovi lze předpovídat zcela jistě další slibné perspektivy.

Sopranistka Eliška Tomeňuková, studentka čtvrtého ročníku z pěvecké třídy Mgr. Jarmily Chaloupkové, si pro své vystoupení s orchestrem vybrala dva tituly z pokladnice světového romantického operního repertoáru. Z velikého odkazu italského pěveckého belcanta sólistka zvolila slavnou Árii Liu z dnes již světově proslulé opery předního italského veristy Giacoma Pucciniho (1858 – 1924). Velmi obtížného, zejména výrazově vypjatého a technicky náročného sopránového partu se zpěvačka ujala s vnitřním přesvědčením, vnějškově se projevujícím ve zřetelném, stylovém frázování, precizní výstavbě vlastní melodiky a v dynamickém i barevném odstínění jednotlivých lyrických i dramatických momentů. Celkové pojetí Árie Liu tak logicky vyznělo samozřejmě a přirozeně. Árií Rusalky ze stejnojmenné opery Antonína Dvořáka (1841 – 1904) pak sólistka úspěšně vyvrcholila svou dynamicky výrazovou i lyricky vznosnou pěveckou kreaci. Zpěvaččin soprán v Rusalčině Árii o měsíčku se nesl v přirozeně lyrickém a zvukově výrazném témbru, jakoby chtěl ještě vykontrastovat vůči Pucciniho hudebnímu dramatu Dvořákovu impresivně laděnou vizi operního lyrismu. Sólistčin výkon ve spolupráci s orchestrem byl jistě úctyhodný a stal se tak vítaným příslibem budoucí profesionální dráhy naší čtvrteční protagonistky.

Lada Rousová, absolventka z klavírních tříd Mgr. Jany Turkové a Mgr. Martiny Maixnerové, se představila coby sólistka v Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 g moll předního francouzského romantika Camilla Saint-Saënse (1835 – 1921). Sólový klavírní part (I. Andante sostenuto, II. Allegro scherzando, III. Presto) je v díle velmi exponovaný, a to jak z hlediska dramatického i lyrického výrazu ve smyslu nosného sklenutí velkých tematických frází, tak i z pohledu čistě instrumentálně technického. Nezanedbatelnou stránkou je v případě skladatelova druhého klavírního koncertu i značná časová rozsáhlost jednotlivých vět v rámci koncertantního celku, v nichž sólistka byla takřka neustále „přikovávána“ ke klaviatuře, mnohdy i v rámci orchestrálních tematických tutti. Skladatel, zřejmě první interpret svých klavírních koncertů, ani sobě nenechal sebemenší časový prostor k odpočinku a tak tedy ani čtvrteční sólistce nenabídl jediné místo k nadechnutí. Instrumentální dílo Camilla Saint-Saënse zůstává stále živým dokladem jeho příklonu k hudebnímu hnutí řady francouzských romantických autorů zvanému Ars gallica, které se snažilo zaštítit a zrovnoprávnit francouzskou instrumentální tvorbu s tvorbou operní. Skladatelova snaha rozvíjet tuto myšlenku je tedy zcela zřetelná a zřejmá především v jeho symfonickém a koncertantním díle. Lada Rousová se interpretace druhého Saint-Saënsova klavírního koncertu ujala se ctí. Sólistčina fyzická i psychická interpretační zdatnost, projevující se jak v dynamice zvukové síly nástroje, tak i ve vytříbené pasážové brilanci, nenechala nikoho v auditoriu Sukovy síně pardubického Domu hudby na pochybách, že slyší výrazný umělecký výkon klavíristky, která má před sebou perspektivní profesionální budoucnost.

Jak již bylo řečeno, na vynikající úrovni čtvrtečního koncertního večera v Sukově síni pardubického Domu hudby se spolu se sólisty podíleli i orchestr Filharmonie Hradec Králové a dirigent Tomáš Židek, který rozsáhlý a velmi obtížný symfonický program znamenitě nastudoval v neskutečně krátké době. Všem za to patří, i vzhledem k situaci, kterou se všichni snažíme co nejlépe zvládat, velká pochvala a upřímný dík !

Pardubice, 20. 6. 2020 

                                                                      Vladimír Kulík