1. 3 2019 Recenze Jarního koncertu SOKP (fotky, video)

smysluplnými drobnými agogickými změnami v kontextu dvou áriových celků včetně výrazné hlasové kulminace ve vrchních i spodních melodických vrcholech jistě přesvědčil pardubické auditorium o zpěvaččině výrazném interpretačním talentu.

Kontrabasistka Bernadeta Janková (absolventka ze tříd Františka Machače a Radka Pokorného) přednesla ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice (rovněž pod taktovkou Tomáše Židka) třívětý Koncert D dur pro violone a orchestr Jana Křtitele Vaňhala. Sólistka prokázala nevšední nadhled nad zralou Vaňhalovou koncertantní kompozicí, který se promítal především v obdivuhodné interpretační eleganci jak v rámci úseků jednotlivých melodických kantilén, tak i v artikulovaném zvuku velmi obtížných technických pasáží. Nezpochybnitelný smysl pro typické klasicistní frázování ve stylové stavbě adekvátních skladebných partií (včetně příznačného dynamického i agogického odstínění) navíc umocnila i vzácná symbióza přednesu sólového partu s interpretací orchestrální. Stylová kadence v závěru první věty Vaňhalova koncertu spolu

s brilantní hmatníkovou technikou, realizovanou zejména v první a třetí větě díla, pak přispěly k celkovému přesvědčivému vyjádření slohového charakteru skladby, jejíž přednesové ztvárnění v sólistčině provedení přesvědčilo publikum pardubické Sukovy síně o výrazném talentu mladé umělkyně.

Druhou polovinu jarního koncertu Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice a jeho sólistů otevřela symfonická báseň Antonína Dvořáka Polednice (op. 108), mistrem zkomponovaná dle stejnojmenné básně Karla Jaromíra Erbena z jeho proslulého cyklu Kytice. Orchestr, tentokrát pod dirigentským vedením Lenky Barvínkové, prokázal ve svém příkladném interpretačním zaujetí jak v dechových, tak i smyčcových nástrojích velký smysl pro barevný dvořákovský kolorit, pro jadrnou skladatelovu rytmizaci v rámci proměnlivého tempa i pro dramatismus a lyrismus jedné z vrcholných Dvořákových kompozic, předznamenávajících zlom v hudební tvorbě Evropy přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na čtvrtečním konzervatorním koncertu vycházely ve skladatelově symfonické básni orchestrálním hráčům velmi dobře nejenom impresívní pastelové pasáže, Dvořákem věnované interpretační sféře dechových i smyčcových nástrojů (zejména při hudební charakterizaci Polednice samé), ale i detaily přesvědčivého frázování i tempové agogiky v dramaticky drsných zvukových plochách, kontrastně rozvrstvených v myšlenkově jednolitém celku. Vedle intonačně i rytmicky jistých trombonů a tuby (včetně lesních rohů a trubek) lze vyzvednout i zvuk dechových nástrojů dřevěných (zejména basklarinetu a prvního klarinetu). Avšak velmi zdatně si počínaly, zejména v pasážových figuracích, i skupiny prvních a druhých houslí spolu se sekcemi viol, violoncell a kontrabasů ve spolupráci s flétnami, hoboji, klarinety a fagoty. Rytmizaci skladby (mnohde i v její birytmice) nenásilně zaštiťovaly bicí nástroje, a to především tympány, velký buben, činely a triangl. Celkový dojem z Dvořákovy Polednice ve smyslu zvukové oslnivosti i dramatické přesvědčivosti byl pro návštěvníka čtvrtečního koncertu jistě velice silný, čehož důkazem se stal i upřímný ohlas obecenstva, vyřčený jeho vřelým aplausem. 

Sopranistka Lucie Bildová (absolventka ze třídy Martiny Forštové) se na čtvrtečním koncertu v Sukově síni pardubického Domu hudby představila ve spolupráci s orchestrem pardubických

konzervatoristů pod taktovkou Tomáše Židka ve třech slavných áriích z pera Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Giaccomo Pucciniho. Ve Smetanových Dvou ukolébavkách z jeho Hubičky prokázala sólistka osobitý smysl pro sytý, avšak i výrazně modelovaný lyrický tón s patřičnými dynamickými i agogickými změnami. Tatáž interpretační výpověď, tentokrát v písni „Když mne stará matka…“ z Dvořákova cyklu Cigánské melodie, navíc přesvědčivě násobena lyrickými i dramatickými vrcholy, se nesla koncertním sálem v rámci nezpochybnitelného zpěvaččina hlasového fondu, který zcela přesvědčivě podtrhl skladatelův stylový romantický záměr. Sólistčin pozitivní smysl pro podchycení pozdně romantického, veristicky impresívně – exotického slohu v árii Liu z Pucciniho opery Turandot, se ukázal nejenom jako zcela legitimní, ale i vrcholně tvůrčí zejména v pohledu na nepopiratelnou pěveckou perspektivu mladé umělkyně.

Závěrečný hudební opus druhé poloviny večera patřil slavnému anglickému klasikovi hudby dvacátého století a věhlasnému klavíristovi Benjaminu Brittenovi, jehož Hudební podvečery – suita na Rossiniho témata (op. 9) - zazněly tentokrát pod taktovkou Lenky Barvínkové, a to skvěle po všech interpretačních stránkách. V první části Brittenovy kompozice – Pochodu – byly skladatelem geniálním způsobem zhuštěny klíčové rysy Rossiniho operního jazyka - zejména jeho proslulých předeher. V Pochodu se virtuózně projevily (spolu s xylofonem) jak vrchní smyčcové nástroje (housle a violy), tak i dechové nástroje dřevěné (piccola, flétny,

hoboje a klarinety). Ve druhé suitové části s názvem Canzonetta vynikla melodická témata klarinetů a první flétny na podloží smyčcových nástrojů a posléze - v opačném gardu – na podkladě dechů se rozvinula zvukově lesklá melodická témata vrchních smyčců. Třídobá Tirolese – třetí část Brittenovy orchestrální suity – byla vyjádřena pardubickými konzervatorními symfoniky ve stylu zcela přesvědčivého, zemitého venkovského dupáku, který vyzněl velmi sugestivně ve zvukových mantinelech první a třetí úderné doby bicích nástrojů v kombinaci s kontrastními girlandami virtuózních pasáží ve vrchních smyčcích i deších. Bolero – čtvrtá část skladatelovy neoklasicky laděné orchestrální feérie – bylo ve své podmanivé  melodice podepřeno vkusným zvukem kastanět ve spolupráci s jednotlivými sólovými nástupy dřev i smyčců, zatímco v závěrečné páté části – Tarantelle se postupně vystřídaly v sólovém prosazení jak žestě a dřeva, tak i bicí nástroje – vždy na podloží spodních smyčců za úspěšné spolupráce prvních a druhých houslí a posléze celého velkého symfonického aparátu.

 Brittenova orchestrální suita byla velmi dobře zvolenou finálovkou čtvrtečního večera a my všichni se jistě těšíme na další koncertní setkání se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice a s jeho sólisty a dirigenty.