Embedded Files
Datum přidání: Nov 20, 2015 3:58:7 PM
Koncertní programy Symfonického orchestru pardubických konzervatoristů přinášejí v těchto dnech svému publiku tři slavná jména hudebních géniů. Josef Suk, Ludwig van Beethoven a Wolfgang Amadeus Mozart okouzlili svou hudbou nejenom návštěvníky koncertů v Lázních Bohdaneč (1. 11. 2015) a Sezemicích (5. 11. 2015), ale i Sukova síň pardubického Domu hudby – sídla Konzervatoře Pardubice – přivítala své interprety na večerním slavnostním koncertu (12. 11. 2015) s otevřenou náručí.
Úvod symfonického orchestrálního večera patřil jedné z trvalek Sukovy komorní hudby – Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave (op. 35a) pro smyčcový orchestr. Skladba vznikla v polovině roku 1914, kdy Evropa žila cele v ovzduší stupňovaného politického napětí: ozvěna výstřelů z Principova revolveru, které ukončily život rakouského následníka trůnu a jeho choti, zalétla až do Křečovic a zanedlouho – 28. července téhož roku byl velký zápas o znovurozdělení Evropy odstartován. Válečná situace zasáhla nejenom do života skladatele, ale i do uměleckých projektů celého Českého kvarteta, jehož byl Suk nepostradatelnou osobností. Především to znamenalo citelné omezení koncertních cest na území Rakouska-Uherska a zároveň nebezpečí – na které upozornil dlouholetý přítel kvarteta MUDr. Ferdinand Pečírka – že totiž soubor bude nucen hrát na svých koncertech i rakouskou hymnu. A ihned vyzval Suka, aby této hrozící skutečnosti čelil – vytvořením skladby, která by mohla být prováděna místo rakouské hymny a přitom vyjadřovala přesvědčení vyslovené již dávno Komenským – o návratu vlády do rukou českého lidu po překonání vichřic hněvu. A sám také navrhl fantazii na starobylou českou duchovní píseň o králi Václavovi, patronu české země. Suk po krátkém rozmyšlení zkomponoval během necelých dvou hodin Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave, původně pro smyčcový kvartet, později i pro velký smyčcový orchestr. Poměrně krátká, asi osmiminutová věta pracuje s nápěvem rozděleným do čtyř částí, přičemž největší důraz je kladen na třetí oddíl tématu, zhudebňující slova „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Motivická práce skladby je v souhlase s povahou nápěvu svatováclavské písně: je daleko prostší, nežli v jiných mistrových skladbách, vždy střídmá a vždy vážná. Meditace byla poprvé provedena Českým kvartetem 4. září 1914 a plnila pak i nadále velice úspěšně své původní poslání.
Orchestr pardubických symfoniků přistoupil ke studiu skladby s velkou odpovědností a činorodou aktivitou, které předurčily interpretaci mladých uměleckých nadějí úspěch. Plastičnost a výrazová preciznost smyčcového zvuku od nejhlubších nástrojových poloh až k nejčistšímu jasu sopránových houslových výšek jistě potěšily ucho citlivého koncertního návštěvníka, který si jistě odnesl nesmazatelný hudební dojem.
Ludwig van Beethoven začal svou uměleckou dráhu již v dětských letech, ostatně jako většina později velkých skladatelů – na poli klavírním. Je tedy zcela pochopitelné, že prvními rozměrnějšími koncertantními skladbami jsou především Beethovenovy klavírní koncerty, jimiž se prezentoval veřejnosti a navíc jimi obohacoval svůj
klavírní repertoár. Pomineme-li na tomto místě první dva koncerty – totiž Es dur a B dur, vytvořené v letech 1790 a 1795, konvenující nejen italizujícím virtuózním metodám, ale i německému pozdně baroknímu koncertu typu Wilhelma Friedemanna Bacha – je prvým výrazným dílem tohoto Beethovenova kompozičního oboru Klavírní koncert C dur op. 15, který naznačuje svou slohovou fakturou, že vznikal v blízkosti první skladatelovy Symfonie C dur op. 21 – stěžejní kompozice v období rozvoje tzv. prvého Beethovenova inspiračního zdroje. První věta koncertu C dur je koncepčně zaštítěna poněkud rozšířenější sonátovou formou s hlavním, pateticky vznosným tématem, jehož spolehlivými kontrasty jsou jak zpěvné téma druhé, tak i náznakově fanfárové téma závěrečné. Adagio druhé věty vždy zcela jistě zapůsobí osobitě sklenutým melodickým rozpětím a svou celkovou atmosférou opět připomíná strukturu volné věty již zmíněné pozdější první skladatelovy symfonie. Melodická linka klavírního Adagia je poměrně výrazně vyzdobována a dekorativní sólové vsuvky mile narušují v podstatě klidný ráz jejího vznosného tématu. Ve finálním bystrém a radostně utíkavém Rondu lze bezpečně vysledovat stopy dobové lidové taneční hudby, umocněné temperamentním vzruchem a životní radostí. První Beethovenův klavírní koncert je pro českého hudebníka a posluchače památný především tím, že se jeho premiéra uskutečnila v Praze za skladatelova pražského pobytu v roce 1798.Sólistka listopadového večera – Nikola Valentová (ze třídy MgA. Jany Turkové) dokázala přesvědčit posluchače pardubické Sukovy síně, že je svrchovaným interpretem tohoto zdánlivě průzračného, avšak technicky i výrazově mimořádně náročného Beethovenova virtuózního opusu a že její technické zázemí i inspirující výrazovost ji zcela jistě předurčují k dalším, vyšším sférám světa klavírní interpretace.
Je všeobecné známo, že poslední dílo Wolfganga Amadea Mozarta – Requiem d moll (K.s. 626) – zůstalo svým tvůrcem nedokončeno. V osmém taktu části Lacrimosa při slovech „Homo reus“ se tento jedinečný, originální a plodný génius navždy odmlčel. Po Mozartově smrti se obrátila skladatelova choť Konstance na několik hudebníků s žádostí o dokončení skladby. Tohoto ne zcela vděčného úkolu se nakonec ujal jeden z nejschopnějších Mozartových žáků – Franz Xaver Süssmayer – o deset let mladší než jeho slavný učitel a přítel. Do jaké míry se Süssmayer řídil Mozartovými skicami a motivy a do jaké míry pracoval samostatně, nelze dnes přesně určit. Přestože žák nikdy nedosáhl geniality svého učitele, v Mozartových intencích komponoval nanejvýš šetrně a v nejlepší snaze být práv mistrově celkové koncepci díla. Je tedy bezesporu Süssmayerovou zásluhou, může-li být i dnes dílo provozováno jako celek. Při kompozici skladby byl Mozart stále více přesvědčen, snad i pod vlivem určité autosugesce, že toto Requiem píše především sám sobě. Odtud vyrostla zcela zvláštní umělecká koncepce díla, ve které nad církevní atmosférou převládá ryze subjektivní tón krystalizujících skladatelových úvah o smyslu života a jeho naplnění ve smrti. Mozart zde smysluplně domýšlí nejenom církevní, ale především věčně lidsky platný obsah. A bohužel paradoxně, právě v posledních dnech a hodinách mistrova života, se naplno odhalila tragika osudu velkého tvůrce: konečně totiž získal místo svatoštěpánského regenschoriho, finančně velice výhodnou nabídku maďarské šlechty a snad ještě výnosnější zájem z Nizozemí. Avšak přes veškerou lékařskou péči dotlouklo Mozartovo srdce 5. prosince
1791 pět minut po půlnoci. To, co následovalo, je nanejvýš smutným dovětkem plodného života velkého člověka: po stručném pohřebním obřadu v kapli sv. Kříže u svatoštěpánského dómu, kterého se zúčastnila ubohá hrstka nejvěrnějších, se malý smutný průvod odebral ke hřbitovu sv. Marka, kde byly ostatky geniálního umělce uloženy do společného hrobu chudiny a stačilo pouze několik let, aby toto místo posledního Mozartova odpočinku bylo definitivně vymazáno z lidské paměti. I tato skutečnost je zoufalou obžalobou společnosti, která to vše dopustila.Mozartovo Requiem (věnované obětem II. světové války) tak důstojně uzavřelo náročný program konzervatorních symfoniků v čele s jejich šéfem Tomášem Židkem za vstřícné spolupráce sólistů – sopranistky Evy Kývalové, posluchačky pražské AMU, altistky Markéty Štefánikové, absolventky pardubické konzervatoře ze třídy prof. Jany Hamplové, tenoristy Aleše Nehněvajsy, absolventa pardubické konzervatoře ze třídy prof. Václava Zítka, basisty Jaroslava Patočky, absolventa pardubické konzervatoře ze třídy prof. Miloslava Stříteského a současného pedagoga školy a spojených sborů – Vysokoškolského uměleckého souboru Pardubice, Smíšeného pěveckého sboru Konzervatoře Pardubice a sboru Vlastislav Heřmanův Městec a Salvátor Chrudim.Tento slavnostní hudební večer jistě utkví na dlouhou dobu v paměti nadšeného čtvrtečního auditoria Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích.
Pardubice 12. 11. 2015 Vladimír Kulík
Page updated
Report abuse