28. 11. 2016 Banda di Feste doslova rozzářila Sukovu síň

Datum přidání: Jan 31, 2017 8:34:34 AM

Pondělní auditorium Sukovy síně pardubického Domu hudby (28. listopadu t.r.) bylo svědkem vynikající koncertní prezentace jazzového swingového orchestru studentů konzervatoře Banda di Feste, který se nejenom pardubické hudební veřejnosti, ale i v širším hudebním okruhu nezanedbatelné části republikového publika představuje dnes už ve dvou vokálně-instrumentálních složeních: před pěti lety byla založena Komorní dechovka a již celý letošní rok na sebe výrazně upozorňuje i Velká swingová kapela se svými vokálními a instrumentálními sólisty.

Pondělní extra sestava (pět saxofonů, pět trubek, čtyři pozouny, kytara, kontrabas, klavír a bicí) rozškrtla pardubickou koncertní síň orchestrální peckou „V náladě“, která, spolu se všemi ostatními hudebními vstupy vyzněla velice působivě pod pomyslnou taktovkou Pavla Hlubučka , skvělého tubisty – někdejšího absolventa pardubické konzervatoře.  Stylový punc a interpretační švih vdechl pak celé akci Mgr. Jaromír Hönig – umělecký vedoucí tohoto již renomovaného tanečního tělesa.

Přestože dramaturgie koncertu věnovala pozornost i legendám světového swingového nebe, přesto – a nebo právě proto – celým večerem probleskovala ona zlatá nit vzpomínek na Osvobozené divadlo (loni jsme si připomněli devadesát let od jeho založení) – a na jeho tři velké muže – Jiřího Voskovce, loňského jubilanta Jana Wericha (narodil se před 110 lety) a o rok mladšího Jaroslava Ježka – pro změnu oslavence letošního.,

Doba celosvětové krize na konci dvacátých let dvacátého století provázena dusnou politickou předválečnou atmosférou přiměly naši slavnou trojici V + W + J k intelektuálně skvělým a přitom politicky i společensky burcujícím dramatickým kreacím jak na vlastním jevišti Osvobozeného divadla, tak ale i na jeho předscéně před spuštěnou oponou. Tzv. forbíny – jak byly všeobecně nazývány Voskovcovy a Werichovy intermediální slovní eskapády včetně jejich – bohužel už neopakovatelných  hereckých gagů, byly – dle pamětníků – tím nejlepším, co mohla kulturní Praha dát nejenom mladé české generaci. Píseň V + W + J  „Život je jen náhoda“ i dnes dosvědčuje onu vzrušující atmosféru, kterou Osvobozené divadlo umělo virtuozním způsobem předat svému obecenstvu. V souvislosti s onou legendární písní připomeňme na tomto místě i pondělní svrchované pěvecké výkony Barman tria (Lenky Barvínkové, Martiny Vejrové a Anety Šilhánkové) a též odvážné pozounové sólo Jana Vogela.

Konzervatorní swingová kapela se však zabývá i posluchačsky vděčnou (avšak interpretačně velice náročnou) hudbou filmovou: a tak i Sukova síň byla v tomto pondělním večeru svědkem několik akcentujících ukázek tohoto populárního žánru. Ústřední filmové melodie z Clousseauova  „Růžového panthera“ či z legendárního Jamese Bonda – vysněného mužného idol u žen a dívek sedmdesátých až devadesátých let sklidily ve  stylovém umocnění trumpetisty Vojtěcha Hylského, saxofonisty Lukáše Horta a trombonistů Jana Vogela  a Jana Vostrovského nadšenou vlnu ovací.

Posledně jmenovaný si doslov a užíval svůj sólový part  i v orchestrální ježkovské paralele Phila Collinse „Všem navzdory“ (kontra Jaroslav Ježek:“Proti větru“) a Eliška Urbanová byla doslova nezapomenutelná  v sólové barytonsaxofonové kreaci v náladovce Valtera Grosse  - „Tenderly“.

Nicméně – česká hudba byla, je  a asi i bude ve své invenci vždy jedinečná a český posluchač ji vždy bude vnímat nejenom svým rozumem, ale především svým srdcem. A tak lze konstatovat, že prostory Domu hudby zaznamenaly nádhernou sounáležitost poučeného a vstřícného pardubického publika s básnickým vtipem korunovaným hudební genialitou, zaštítěnou třemi velkými písmeny – V+W+J.

V dramaturgicky vkusně stupňované vokálně-instrumentální sadě tří velkých mužů Osvobozeného divadla posléze zazněly i trháky z filmů Pudr a benzín („Nebe na zemi“) či Svět patří nám (známý stejnojmenný pochod) a nebo  takové hudební klenoty, jako písně „Svítá“, „Šaty dělaj člověka“ a „Když jsem kytici vázala“ – to vše v zaštítění již vzpomenutého vokální Barman tria.

Ale Banda di feste nezapomněla ani na jednu z největších legend stříbrného plátna  třicátých let – vždy elegantního „frakmana“ Oldřicha Nového v jeho bezesporu nejlepší komedii „Kristian“: Matouš Kyncl se zde úspěšně ujal nestárnoucího hitu z tohoto filmu – „Jen pro ten dnešní den je třeba žít“.  Ale i skladba „Roztomilý“ dala vynikající sólovou příležitost dvěma instrumentalistům orchestru – kontrabasistovi Ondřeji Sejkorovi a bicistovi Vítu Rafaelovi Matyskovi.

Na tomto místě je dobré připomenout, že možná ne každý ví, že Jaroslav Ježek zanechal hudebnímu světu velkou kolekci úspěšných kompozic i na poli tzv. vážné hudby: jeho houslová či klavírní sonáta, klavírní a houslový koncert, a nebo skladba pr o velký orchestr „Symfonická báseň“ jsou čas od času repertoárovými čísly především českých komorních a symfonických pódií.   Avšak příkladem vědomého propojení Ježkovy hudby koncertní a tzv. populární je i virtuozní syntéza tanečního a vážného žánru – „bugatti step“, na pondělním koncertu uvedeném  ve verzi pro sólový klavír a jazzový orchestr. Sólového partu se rovněž  s velkým úspěchem ujal již loňský absolvent Libor Blažek (ze třídy Jany Mičulkové).

Banda di feste zcela zaslouženě spěje svou smysluplnou interpretací od úspěchu k úspěchu a při této  příležitosti nelze nevzpomenout i jejího letošního zdařilého vídeňského zájezdu, kde na české ambasádě při příležitosti svatováclavských slavností vynikajícím způsobem  zabodovala právě výše vzpomenutým repertoárem.

Připomeňme ještě, že na pondělní listopadový koncert Bandy di feste úspěšně dozíral ze svého postu zvukaře zástupce ředitele Mgr. Alois Mech a že celým večerem provázel  šéf kapely Mgr. Jaromír Hönig.

Popřejme tedy úspěšné swingové kapele do nových dní mnoho dalších zdařilých koncertních akcí a s větrem do jejich hudebních plachet  ono muzikantské „Zlomte vaz!“.

Pardubice 29. 11. 2016 

Vladimír Kulík