Embedded Files
Datum přidání: Nov 25, 2014 8:46:1 AM
Ve čtvrtek, dne 13. listopadu 2014, se konal v Sukově síni Domu hudby Podzimní koncert Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice, jeho sólistů a hostů při příležitosti 36. výročí založení školy a v rámci Roku české hudby pod záštitou Ředitelství Konzervatoře Pardubice a Sdružení přátel tohoto uměleckého ústavu.
Vstřícný slogan – Hudba našeho srdce, Konzervatoř Pardubice – umístěný v záhlaví všech koncertních programů letošního školního roku 2014/2015, umocněn výtvarným emblémem dvou srdcí otevírajících notové výňatky partitur našeho upřímně milovaného skladatele Mistra Josefa Suka – i s jeho autogramem, je inspirujícím heslem zejména letošní hudební sezóny, neboť data Sukova počiny konzervatoře, jejíž dlouholetá a úspěšná umělecká tradice je živnou půdou pro nové umělecké aktivity pedagogů i studentů.
Budova konzervatoře, dominující svou vnější architekturou Sukově třídě a zevnitř pak úchvatně působící Sukovou síní s obdivovanými, grandiózními varhanami se zvukovým potencionálem 4.000 rejstříkových píšťal je skutečným Domem hudby, která zní nejenom ve všech oblastech východočeského regionu, ale i za jeho hranicemi v celé České republice a bez uzardění lze říci, že i v mnoha zemích Evropy i zámoří,
Projděte si fotografie z koncertu:
kam ji přinášejí naši významní a slavní absolventi, někdejší studenti Konzervatoře Pardubice. V úvodu čtvrtečního slavnostního Podzimního koncertu zazněla hudba bezesporu nejslavnějšího východočeského rodáka – Mistra Bedřicha Smetany, z jehož operního odkazu, milovaného celým národem,
vybrala dramaturgie hudebního večera Předehru k opeře Hubička, od jejíž premiéry v pražském Prozatímním divadle uplynulo již bezmála 140 let. Čtvrteční provedení Předehry k Hubičce nastudoval Symfonický orchestr školy pod vedením Jany Mimrové, studentky oboru dirigování ze třídy MgA. Tomáše Židka Ph.D. a zasloužený potlesk publika svědčil o znamenité interpretační úrovni orchestru i mladé nadějné dirigentky.
Vynikající úroveň čtvrtečního hudebního večera umocnilo provedení třicátého pátého díla pozdně klasicistního českého skladatele Františka Vincence
Kramáře – Koncertu Es dur pro dva klarinety a orchestr, který je skutečným skvostem světové dechové virtuózní literatury. Sólových koncertantních partů se ujali Lukáš Bartoníček a Lukáš Kyncl, laureáti řady renomovaných interpretačních soutěží (ze třídy MgA. Zdeňka Seidla) s obdivuhodným technickým nadhledem a výrazovou zralostí pod taktovkou šéfakonzervatorních symfoniků Tomáše Židka. A právě v Roce české hudby by měli být znovu a znovu co nejširšímu hudebnímu publiku připomínáni autoři typu Františka Vincence Kramáře, bez jejichž uměleckého odkazu by především česká hudba nebyla tím, čím je dnes – uznávanou kulturní veličinou v celém současném pokrokovém světě.
V pardubickém hudebním životě je stále živá i sukovská tradice, kterou dosvědčují – vedle Sukovy třídy, na níž sídlí pardubická konzervatoř – a vedle spojených pěveckých sborů Suk-Pernštýn-Ludmila i další prostory a artefakty vzpomínaného uměleckého hudebního ústavu – Sukova síň – koncertní stánek mj. i Komorní filharmonie Pardubice, či dvě busty v nedalekém foyeru, upomínající na vstřícnost skladatele Suka a jeho neméně slavného vnuka houslisty k pardubické hudební veřejnosti.
Když Josef Suk, autor obdivované scénické hudby k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, dokončoval v létě roku 1900 některé své komorní a sborové skladby, připomněl mu již vážně churavějící velký symbolistní básník příslib spolupráce na novém společném díle. Julius Zeyer totiž začal uveřejňovat v pražské revui Nový život dramatickou legendu Pod jabloní a už při básnické kompozici díla zvažoval možnost jejího zhudebnění. A tak vytvořil i texty pro písně a sbory, které by samozřejmě obemknula i Sukova symfonická hudba. Předpokládat, že se mladý skladatel Suk ujme Legendy se stejným zaujetím, jak tomu bylo v případě Radúze a Mahuleny. Jenže – mezi oběma Zeyerovými hrami je značný rozdíl a Suk to po přečtení textu velice rychle vycítil. Jediné, co zůstalo oběma hrám společné, byl motiv věrné lásky, rozvinutý zejména v závěru Zeyerovy Legendy a ústící v oslavu rodinného štěstí pokorného Živana a plaché Danici, dcery cara Vatroslava. To asi nakonec přimělo Suka ke zhudebnění básníkovy předlohy, ačkoliv zpočátku váhal.
Lze říci, že Sukova hudba s originalitou a citlivostí úspěšně podkresluje všechny dějové peripetie hry. Nejenom v Předehře je koncentrován typický radúzovský výraz mladého Suka, umocněný zvukovým kouzlem zcela nevšední instrumentace, ale i v dalších částech symfonické suity Pod jabloní postřehneme onu symbiózu symbolistní lyrické imprese s rozvíjející se démoničností jeho pozdějších fantastických Scherz ze skladatelovy zlomové Pohádky léta či epochální symfonické básně Zrání.
Legenda Pod jabloní, jejíž premiéry se už Julius Zeyer bohužel nedočkal, je posledním Sukovým dílem, při jehož tvorbě přišel skladatel do kontaktu s divadelní scénou. Avšak styk s jevištěm ho výrazně obohatil především v tom ohledu, že se naučil rozmanitým způsobem řešit vztah slova a hudby a dále tříbit svůj smysl jak pro výstižnou hudební charakteristiku, tak i pro práci s orchestrem, která jej směrovala k novým a originálním vyjadřovacím způsobům, inspirujícím pozdější významné projekty české hudební moderny.
V Sukově symfonické suitě z hudby ke stejnojmenné legendě Julia Zeyera Pod jabloní vystoupila altistka Zuzana Hátlová (ze třídy MgA. Hany Medkové), spojené sbory Konzervatoře Pardubice, Vysokoškolského uměleckého souboru Pardubice a Salvátor Chrudim ve spolupráci se Symfonickým orchestrem posluchačů Konzervatoře Pardubice, absolutním vítězem národní soutěže orchestrů českých konzervatoří Concerto Bohemia, se kterými dílo nastudoval Tomáš Židek.
Sukova a Zeyerova Legenda Pod jabloní měla 13. listopadu 2014 svou pardubickou premiéru a vyvrcholila tak svým úchvatným kompozičním i interpretačním nábojem celý opravdu inspirující slavnostní večer.
Vladimír Kulík
Page updated
Report abuse