11. 1. 2022 Ohlédnutí I. - Podzimní koncert SOKP

přidáno: 11. 1. 2022 4:49, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 11. 1. 2022 4:57 ]
Nad podzimním koncertem Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice.  

Sukova síň pardubické konzervatoře přivítala ve čtvrtek 11. listopadu tohoto (2021) roku ve svých prostorech zainteresované posluchače, a to nejenom z řad studentů školy a jejich rodičů, ale i ze spřízněné obce hudbymilovných koncertních návštěvníků města. 

Video na YouTube

Úvod koncertního večera, jehož hudební dramaturgie 
opět vkusně vynesla k posluchačům stěžejní díla předních světových mistrů, patřil předehře k jedné z nejznámějších oper Giuseppe Verdiho (1813 – 1901) – Nabucco. Jedná se o velkou zpěvohru o čtyřech dějstvích na Solerovo libreto, jejíž senzační premiéra se konala v milánském divadle La Scala 9. března roku 1842. Byla to doba napjatého očekávání velkých politických zvratů a v této souvislosti Verdi ve svém díle alegoricky prezentoval židovský lid zbavený vlasti a devastovaný otroctvím. Hlavní myšlenka opery byla premiérovým posluchačstvem okamžitě pochopena a všem bylo zřejmé, že se tímto dílem naplno přihlásil odvážný mluvčí bojové generace tzv. Mladé Itálie. Alegorické operní obrazy ve skladatelově zhudebnění jsou zřejmou předzvěstí budoucích politických událostí a Verdiho dílo se stává symbolem boje za svobodu národa – za sjednocenou Itálii. 
Dnes interpretovaná předehra k Nabuccovi využívá v rámci své kompoziční struktury několika klíčových operních motivů, zejména pak původně sborového, téměř hymnického židovského melosu, vyjadřujícího lásku k vlasti a jednoznačné odsouzení všech hanebných zrádců. Natálie Štorková (posluchačka 5. ročníku oboru dirigování ze tříd MgA. Tomáše Židka Ph.D., MgA. Jana Svejkovského a Mgr. Stanislava Vavřínka) ve své osobité interpretační vizi dokázala vystihnout adekvátní atmosféru díla a pardubické auditorium přesvědčit o vlastním smysluplném uchopení Verdiho operního, potažmo symfonického stylu.

Anežka Bezoušková, studentka 5. ročníku z klarinetové třídy MgA. Zdeňka Seidela, si zvolila pro své čtvrteční vystoupení s konzervatorními symfoniky (opět pod taktovkou Natálie Štorkové) dvě věty z jednoho z významných děl romantické dechové literatury – Koncertu č. 1 f moll pro klarinet a orchestr, op. 73 Carl Marii von Webera (1786 – 1826). Skladatelova koncertantní tvorba i operní dílo se staly skutečnou uměleckou branou, která Weberovým současníkům i následovníkům otevřela zcela nové kompoziční a zvukové možnosti nastupujícího hudebního slohu – romantismu. To vše pak promlouvá i ze skladebné koncepce prvního Weberova klarinetového koncertu, v němž sólistka zaujala vstřícné pardubické publikum nejenom přirozeně stylovým frázováním jednotlivých tematických částí koncertantního celku, ale navíc i ušlechtilou nosností a opalizující barevností klarinetového tónu, podpořeného i smysluplnou dynamickou škálou. Čtvrteční interpretační prezentace Anežky Bezouškové bezesporu potvrzuje i zdravou perspektivu jejího dalšího profesního vývoje.

Rok 1874 je významným mezníkem v dějinách české hudby zejména proto, že v něm byla uskutečněna samostatná česká koncepce nového formového programního druhu – symfonické básně. Na jaře zmíněného roku byla provedena orchestrální skladba tehdy čtyřiadvacetiletého Zdeňka Fibicha s názvem Záboj, Slavoj a Luděk, inspirovaná částí textu Rukopisu Královédvorského, na podzim téhož roku vytvořil již částečně ohluchlý Bedřich Smetana podle pověsti O Křesomyslu a Horymírovi svou symfonickou báseň Vyšehrad, později zařazenou coby úvodní skladbu cyklu Má vlast. Mezi těmito dvěma hudebními událostmi (a zejména po nich) rozvíjí i Antonín Dvořák (1841 – 1904) zajímavou symfonickou koncepci, v níž v relativně volných formách postupně komponuje čtyři orchestrální rapsodie. Tu první – Rapsodii a moll autor vytvořil ještě v roce 1874, vznik tří dalších, propojených v samostatném orchestrálním cyklu s názvem Slovanské, lze potvrdit v rozmezí jarních a podzimních měsíců roku 1878. Z této trojice byla první Slovanská rapsodie D dur zkomponována mezi 19. únorem a 17. březnem a její premiéra se uskutečnila v roce vzniku na skladatelově samostatném koncertu. 
A právě tato první ze tří Slovanských rapsodií, opatřených souborným opusovým číslem 45, zazněla na čtvrtečním orchestrálním matiné symfonického orchestru konzervatoře pod taktovkou šéfa tělesa Tomáše Židka. Stylové pojetí Dvořákovy zralé kompozice si zaslouží velké uznání; působilo zcela přesvědčivě, a to jak vkusným zdůrazněním všech zvukově barevných kontrastů skladby, tak i přirozeným umocněním patřičných agogicky modelovaných celků. Oba tematické okruhy rapsodie – úvodní hymnické Allegro con moto i následné, pochodově kontrastní Tempo di marcia, byly postupně ve svém dynamickém náboji přednesově gradovány, a to až ke svému společnému, kontrapunkticky ozvláštněnému slavnostnímu rapsodickému vrcholu.

V roce 1907 bylo dostavěno Městské divadlo na pražských Královských Vinohradech – budova, k jejíž následné umělecké funkci se právem upínala pozornost české veřejnosti jako k novému působišti české dramatické kultury. První ředitel Vinohradského divadla – dramatik a spisovatel František Adolf Šubert, oslovil dva tehdy zřejmě nejvýznamnější české skladatele, aby k zahájení umělecké činnosti tohoto divadelního stánku přispěli svým zcela novým dílem. Vítězslav Novák píše k prvnímu vinohradskému představení ouverturu Lady Godiva, Josef Bohuslav Foerster (1859 – 1951) komponuje k otevření prvního divadelního matiné 24. listopadu 1907 Slavnostní předehru C dur, op. 70, kterou tehdy dirigoval L. V. Čelanský. 
Ve Foersterově předehře dokázal orchestr pardubických konzervatorních symfoniků pod uměleckým vedením Tomáše Židka zcela srozumitelně rozehrát onu povahu jednotlivých témat díla, která hudebně potvrzují a zřetelně formují uměleckou cestu dramatickému počinu, nakonec vítězně procházejícímu branou umění nového století.

Anna Zedníčková, studentka 6. ročníku z pěvecké třídy MgA. Hany Medkové Ph.D., si vybrala pro svou čtvrteční interpretační prezentaci s konzervatorním orchestrem dvě altové árie z pera předních mistrů evropské romantické opery 19. století. Tou první byla árie panny Rózy z druhého dějství Smetanovy opery Tajemství. Skladatel, žijící v letech 1824 – 1884, vytvořil své, zřejmě zejména pro něho nejoblíbenější operní dílo, na výborné libreto Elišky Krásnohorské. Premiéra se konala 18. září roku 1878 v pražském Novém českém divadle a opera dodnes citlivě promlouvá ke svým posluchačům, a to především příběhem o hledání velké životní lásky, moudrosti a lidské zralosti.  Sólistka pojala celou altovou árii v duchu citového rozpoložení dané Smetanovy operní postavy – panny Rózy ve zcela přesvědčivém zvukovém i barevném hlasovém výrazu, vždy s uplatněním specifického stylového vyjádření této Smetanovy hudby.
Ve druhé operní árii se protagonistka představila v altové roli Olgy – dcery statkářky Larinové a snoubenky knížete Lenského, která je jednou z důležitých postav ve vrcholné opeře Petra Iljiče Čajkovského (1840 – 1893) Evžen Oněgin. Skladatel rozprostřel formu vlastního libreta tohoto svého zřejmě nejproslulejšího operního díla do šesti lyrických obrazů – scén, orientovaných textem nejrozsáhlejší stejnojmenné Puškinovy poémy ve verších. Opera měla svou úspěšnou premiéru 17. března roku 1879 v moskevském Malém divadle a dodnes zůstává stálicí všech významných operních domů světa. 
Interpretka dokázala v árii Olgy (z druhého dějství opery) výrazně zachytit duševní hnutí hrdinky, v jejímž zpěvu prorůstá hluboká melodičnost básnického jazyka s vroucně zpěvným ruským melosem i jeho dramatickým spádem. V obou áriích z oper dnes již renomovaných mistrů sólistku výrazně podpořil orchestr se svým dirigentem Tomášem Židkem.

Závěrem podzimního koncertu Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice a jeho sólistů zazněla v pardubické Sukově síni Předehra a Polonéza z opery Antonína Dvořáka (1841 – 1904) Rusalka. Předposlední skladatelovo operní dílo – lyrická pohádka o třech dějstvích na libreto Jaroslava Kvapila, mělo svou slavnou premiéru 31. března roku 1901 na prknech pražského Národního divadla. Přestože Kvapilovo libreto je poněkud povzneseno zejména do sféry snivého symbolismu, který se v mnohých uměleckých dílech prosazoval především na konci 19. století, jeho „nezdravé“ rysy se Dvořákovy hudby příliš nedotkly. Nicméně některá hudební místa opery mohou připomínat latentní náznaky impresionismu.
Předehra k prvnímu dějství opery prosazuje velmi důmyslně zejména leitmotivy Rusalky, Vodníka a Vodních hlubin, přičemž variačních obměn jenom Rusalčina leitmotivu nejdeme v celé opeře celkem třiadvacet. Jenom v předehře k 1. dějství je jich několik, a to v různých charakterových rovinách – zpočátku v lyrické, následně v epické a později i v dramatické, potažmo i v tragické.
Slavnostní Polonéza z druhého dějství opery představuje Dvořáka jinak: jako neomylného tvůrce instrumentačního symfonického lesku a orchestrální zvukové noblesy.
Všechny tyto zářné znaky skladatelova geniálního symfonismu vynesl ve své závěrečné féerii Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice pod vedením svého šéfa Tomáše Židka s nezpochybnitelnou legitimitou své interpretace. Důstojně a zcela přesvědčivě tak byla uzavřena podzimní symfonická kreace studentů pardubické konzervatoře, hudebního ústavu, který letos vstupuje již do své třiačtyřicáté umělecké sezóny.


Pardubice, 12. 11. 2021                                                                                        Vladimír Kulík