1. 3 2019 Recenze Jarního koncertu SOKP (fotky, video)

přidáno: 10. 3. 2019 5:13, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 10. 3. 2019 5:16 ]

Ve čtvrtek 28. února tohoto roku se konal v Sukově síni pardubického Domu hudby Jarní koncert Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice a jeho sólistů pod taktovkou Tomáše Židka a Lenky Barvínkové (absolventky oboru dirigování ze třídy Tomáše Židka). Tento symfonický koncert byl první velkou interpretační akcí v rámci jarní umělecké sezóny pardubické konzervatoře, v níž bude realizována celá série zbrusu nových hudebních pořadů, připravených k důstojným oslavám čtyřicetiletého výročí založení školy.

V úvodu první poloviny koncertu zaznělo pod taktovkou šéfa konzervatorních symfoniků Tomáše Židka jedno z nejslavnějších koncertantních děl Johanna Sebastiana Bacha – jeho Koncert c moll pro dva klavíry a smyčce (BWV 1062), známý také ve verzi pro dvoje housle a smyčcový orchestr v tónině d moll. Bachův kompoziční koncertantní sloh, odrážející se jak v hlasech obou sólových klavírních partů, tak i v partiturní struktuře čtyř smyčcových sekcí, zcela přirozeně vyplynul v rámci přesvědčivého nástrojového frázování obou sólistek – Jany Turkové a Kateřiny Ochmanové (pedagožek klavírního oddělení pardubické konzervatoře) i orchestru v plynule
celistvých a srozumitelných melodických liniích i v pasážové technice a dynamickém pojetí adekvátních hudebních ploch v rámci jednotlivých tematických celků. Invenčně stylizované sólové klavírní party, zasazené do harmonicky barevné bachovské partitury, byly ve třech svých větách předány pardubické hudební veřejnosti ve zcela ukázkovém provedení, přičemž všechny tři části klavírního Dvojkoncertu byly vůči sobě interpretačně velmi vkusně vykontrastovány jak z hlediska jednotlivých temp, dynamiky i agogiky, tak především ve smyslu Bachovy osobité kompoziční polyfonní struktury, která se zde rozvinula se samozřejmostí sobě vlastní jak ve výrazném detailu, tak i ve smysluplném celku.

Jarní koncert konzervatorních symfoniků a jejich sólistů opět pod vedením Tomáše Židka pokračoval uvedením dvou geniálních árií Wolfganga Amadea Mozarta z jeho světově proslulé buffy Figarova svatba. Sopranistka Kateřina Šturmová (absolventka ze třídy Hany Medkové) ve svém vynikajícím pěveckém výkonu ve dvou áriích Cherubína („Voi che sapete…“ a „Non so piú cosa son, cosa faccio…“) prokázala velký smysl pro detail i celek z hlediska specifického frázování v rámci stavby mozartovské koloratury, zkomponované ve výsostném skladatelově operním slohu vrcholného vídeňského klasicismu. Pečlivě kultivovaný hlasový projev se
smysluplnými drobnými agogickými změnami v kontextu dvou áriových celků včetně výrazné hlasové kulminace ve vrchních i spodních melodických vrcholech jistě přesvědčil pardubické auditorium o zpěvaččině výrazném interpretačním talentu.

Kontrabasistka Bernadeta Janková (absolventka ze tříd Františka Machače a Radka Pokorného) přednesla ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice (rovněž pod taktovkou Tomáše Židka) třívětý Koncert D dur pro violone a orchestr Jana Křtitele Vaňhala. Sólistka prokázala nevšední nadhled nad zralou Vaňhalovou koncertantní kompozicí, který se promítal především v obdivuhodné interpretační eleganci jak v rámci úseků jednotlivých melodických kantilén, tak i v artikulovaném zvuku velmi obtížných technických pasáží. Nezpochybnitelný smysl pro typické klasicistní frázování ve stylové stavbě adekvátních skladebných partií (včetně příznačného dynamického i agogického odstínění) navíc umocnila i vzácná symbióza přednesu sólového partu s interpretací orchestrální. Stylová kadence v závěru první věty Vaňhalova koncertu spolu
s brilantní hmatníkovou technikou, realizovanou zejména v první a třetí větě díla, pak přispěly k celkovému přesvědčivému vyjádření slohového charakteru skladby, jejíž přednesové ztvárnění v sólistčině provedení přesvědčilo publikum pardubické Sukovy síně o výrazném talentu mladé umělkyně.

Druhou polovinu jarního koncertu Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice a jeho sólistů otevřela symfonická báseň Antonína Dvořáka Polednice (op. 108), mistrem zkomponovaná dle stejnojmenné básně Karla Jaromíra Erbena z jeho proslulého cyklu Kytice. Orchestr, tentokrát pod dirigentským vedením Lenky Barvínkové, prokázal ve svém příkladném interpretačním zaujetí jak v dechových, tak i smyčcových nástrojích velký smysl pro barevný dvořákovský kolorit, pro jadrnou skladatelovu rytmizaci v rámci proměnlivého tempa i pro dramatismus a lyrismus jedné z vrcholných Dvořákových kompozic, předznamenávajících zlom v hudební tvorbě Evropy přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na čtvrtečním konzervatorním koncertu vycházely ve skladatelově symfonické básni orchestrálním hráčům velmi dobře nejenom impresívní pastelové pasáže, Dvořákem věnované interpretační sféře dechových i smyčcových nástrojů (zejména při hudební charakterizaci Polednice samé), ale i detaily přesvědčivého frázování i tempové agogiky v dramaticky drsných zvukových plochách, kontrastně rozvrstvených v myšlenkově jednolitém celku. Vedle intonačně i rytmicky jistých trombonů a tuby (včetně lesních rohů a trubek) lze vyzvednout i zvuk dechových nástrojů dřevěných (zejména basklarinetu a prvního klarinetu). Avšak velmi zdatně si počínaly, zejména v pasážových figuracích, i skupiny prvních a druhých houslí spolu se sekcemi viol, violoncell a kontrabasů ve spolupráci s flétnami, hoboji, klarinety a fagoty. Rytmizaci skladby (mnohde i v její birytmice) nenásilně zaštiťovaly bicí nástroje, a to především tympány, velký buben, činely a triangl. Celkový dojem z Dvořákovy Polednice ve smyslu zvukové oslnivosti i dramatické přesvědčivosti byl pro návštěvníka čtvrtečního koncertu jistě velice silný, čehož důkazem se stal i upřímný ohlas obecenstva, vyřčený jeho vřelým aplausem. 

Sopranistka Lucie Bildová (absolventka ze třídy Martiny Forštové) se na čtvrtečním koncertu v Sukově síni pardubického Domu hudby představila ve spolupráci s orchestrem pardubických
konzervatoristů pod taktovkou Tomáše Židka ve třech slavných áriích z pera Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Giaccomo Pucciniho. Ve Smetanových Dvou ukolébavkách z jeho Hubičky prokázala sólistka osobitý smysl pro sytý, avšak i výrazně modelovaný lyrický tón s patřičnými dynamickými i agogickými změnami. Tatáž interpretační výpověď, tentokrát v písni „Když mne stará matka…“ z Dvořákova cyklu Cigánské melodie, navíc přesvědčivě násobena lyrickými i dramatickými vrcholy, se nesla koncertním sálem v rámci nezpochybnitelného zpěvaččina hlasového fondu, který zcela přesvědčivě podtrhl skladatelův stylový romantický záměr. Sólistčin pozitivní smysl pro podchycení pozdně romantického, veristicky impresívně – exotického slohu v árii Liu z Pucciniho opery Turandot, se ukázal nejenom jako zcela legitimní, ale i vrcholně tvůrčí zejména v pohledu na nepopiratelnou pěveckou perspektivu mladé umělkyně.

Závěrečný hudební opus druhé poloviny večera patřil slavnému anglickému klasikovi hudby dvacátého století a věhlasnému klavíristovi Benjaminu Brittenovi, jehož Hudební podvečery – suita na Rossiniho témata (op. 9) - zazněly tentokrát pod taktovkou Lenky Barvínkové, a to skvěle po všech interpretačních stránkách. V první části Brittenovy kompozice – Pochodu – byly skladatelem geniálním způsobem zhuštěny klíčové rysy Rossiniho operního jazyka - zejména jeho proslulých předeher. V Pochodu se virtuózně projevily (spolu s xylofonem) jak vrchní smyčcové nástroje (housle a violy), tak i dechové nástroje dřevěné (piccola, flétny,
hoboje a klarinety). Ve druhé suitové části s názvem Canzonetta vynikla melodická témata klarinetů a první flétny na podloží smyčcových nástrojů a posléze - v opačném gardu – na podkladě dechů se rozvinula zvukově lesklá melodická témata vrchních smyčců. Třídobá Tirolese – třetí část Brittenovy orchestrální suity – byla vyjádřena pardubickými konzervatorními symfoniky ve stylu zcela přesvědčivého, zemitého venkovského dupáku, který vyzněl velmi sugestivně ve zvukových mantinelech první a třetí úderné doby bicích nástrojů v kombinaci s kontrastními girlandami virtuózních pasáží ve vrchních smyčcích i deších. Bolero – čtvrtá část skladatelovy neoklasicky laděné orchestrální feérie – bylo ve své podmanivé  melodice podepřeno vkusným zvukem kastanět ve spolupráci s jednotlivými sólovými nástupy dřev i smyčců, zatímco v závěrečné páté části – Tarantelle se postupně vystřídaly v sólovém prosazení jak žestě a dřeva, tak i bicí nástroje – vždy na podloží spodních smyčců za úspěšné spolupráce prvních a druhých houslí a posléze celého velkého symfonického aparátu.

 Brittenova orchestrální suita byla velmi dobře zvolenou finálovkou čtvrtečního večera a my všichni se jistě těšíme na další koncertní setkání se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice a s jeho sólisty a dirigenty.

Pardubice, 28. 2. 2018                                                                                   Vladimír Kulík



ą
Alois Mech,
10. 3. 2019 5:15
Ċ
Alois Mech,
10. 3. 2019 5:15