1. 6. 2018 Recenze Druhého jarního koncertu SOKP

přidáno: 3. 12. 2018 9:50, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 3. 12. 2018 10:01 ]


Nad druhým jarním koncertem Symfonického orchestru Konzervatoře Pardubice.  

Ve čtvrtek dne 31. května t.r. přivítala Sukova síň pardubického Domu hudby své posluchače, tak jako vždy v hojném počtu, na koncertu konzervatorních symfoniků a jejich sólistů.
Dramaturgie večera, inspirována romantickou invencí koncertních projektů přelomu 19. a 20. století, vybrala do programu čtvrtečního večerního hudebního soirée adekvátní díla, odrážející právě tuto dobu, plnou umělecké a filosofické činorodosti.
Výborně dynamicky i barevně odstíněná Polonéza z opery Čert a Káča Antonína Dvořáka (lesklé světélkující smyčce i sonorní trubky v echu za zástěnou) byla jistě úspěšným vstupem celého čtvrtečního symfonického i operního večera. 
Vítaným kontrastem první poloviny koncertu mladých pardubických symfoniků se pak stal Haydnův první violoncellový Koncert C dur (Hob. VII b : 1) se sólistou Filipem Ruferem (ze třídy Mgr. Josefa Krečmera a MgA. Jana Zemena), laureátem několika významných českých interpretačních soutěží, který ve své znamenité technické i výrazové kondici suverénním způsobem zvládl dílo, které je pro většinu violoncellistů skutečným sólistickým oříškem.
Křehká árie Desdemony (Ave Maria) z vrcholného, legendárního Verdiho operního odkazu (Othello), v přesvědčivém stylovém podání Marie Novotné (ze třídy Mgr. Jarmily Chaloupkové) byla krásnou ukázkou italského, vpravdě verdiovského pěveckého belcanta, vrcholícího především v mistrových   dramatických a oratorních projektech sedmdesátých let devatenáctého století.
První polovinu čtvrtečního večera v Sukově síni pardubického Domu hudby uzavřelo dojemné a symbolistně introvertní smyčcové Adagietto (s harfou) z páté symfonie velikého pozdně romantického tvůrce Gustava Mahlera, jehož etické i esteticko - filosofické inspirace vycházely bezesporu i z podnětného uměleckého okruhu české půdy.

Dramaturgicky velmi zajímavě řešená druhá polovina konzervatorního orchestrálního večera nanesla ve svém vstřícně vyladěném slohovém i stylovém kontrastu vybrané taneční části ze slavného baletu Oskara Nedbala „Andersen“ (z roku 1914), v jejichž smysluplném pohybovém rámci vyzněly o to výrazněji velké operní árie z pera světově uznávaných dramatických autorů – Petra Iljiče Čajkovského, Pietra Mascagniho a Antonína Dvořáka.
Zatímco hudební baletní kolekce Nedbalova „Andersena“ je zřejmě jakýmsi osobním, zpola melancholicky teskným a zpola již nihilistickým ohlédnutím autora za dobou, která ve svém obdivuhodném vroucím kotli umělecké i filosoficko – estetické činorodosti přelomu 19. a 20. století dokázala instalovat a významně prezentovat vedle sebe rozmanitě protichůdné myšlenkové směry a tendence, které tato doba přinesla a které jí byly surově odňaty osudovým rokem 1914, výběr tří z řady nejslavnějších operních árií uvedl posluchače jak do okruhu lyrického světa Čajkovského a nálad italského verismu Mascagniho, tak i do atmosféry Dvořákova symbolismu přelomu století.
Jak Inka Kořínková (v árii Jany z Čajkovského opery Panna orleánská a v prezentaci Ježibaby z Dvořákovy Rusalky), tak i Marie Novotná (v árii Santuzzy z Mascagniho jednoaktovky Sedlák kavalír) byly ve svém profesionálním pěveckém výkonu přirozeně přesvědčivé a dojem z jejich operní feérie byl znamenitě umocněn i Tercetem lesních žínek (posíleným i výraznou Veronikou Kaiserovou) z Dvořákovy Rusalky, který byl výrazovým vyvrcholením jejich večerní pěvecké kreace (všechny studují ve třídě Mgr. Jarmily Chaloupkové).
Aplaudující publikum nenechalo nikoho z přítomných na pochybách o tom, že Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice se svými pěveckými i instrumentálními sólisty pod zastřešujícím cílevědomým vedením svého šéfdirigenta MgA. Tomáše Židka Ph.D. má svému vstřícnému publiku vždy co říci a jistě i nadále ho bude umělecky podnětně oslovovat.


Pardubice, 1. června 2018                                                                         Vladimír Kulík

Více fotografií na