16. 11. 2017 Ohlédnutí za Podzimním koncertem SOKP

přidáno: 2. 4. 2018 14:50, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 2. 4. 2018 14:53 ]


Pod záštitou ředitelství Konzervatoře Pardubice a Sdružení přátel školy přivítala letošního 16. listopadu (čtvrtek) Sukova síň pardubického Domu hudby na svém pódiu Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice opět se svým uznávaným šéfem Tomášem Židkem, dva sympatické sborové ansámbly (z toho jeden konzervatorní) a instrumentální a pěvecké sólisty školy spolu s rodiči studentů a s příznivci tohoto předního hudebního ústavu východočeského regionu.
Na tomto místě se však sluší připomenout i velice zřetelný koncertní počin Konzervatoře Pardubice, vážící se i k politicky a společensky významným a zcela jistě i osudovým událostem listopadových dnů devětatřicátého a devětaosmdesátého roku.
Úvodní pietní vzpomínka před vlastním koncertním vystoupením, realizovaném právě v předvečer vzpomínaných tragických událostí 17. listopadu 1939 a pohnutých okamžiků v tomto datu o padesát let později, patřila i všem obětem minulých i současných totalitních režimů.
Avšak přirozený optimismus úvodní skladby večera – předehry k operetě Orfeus v podsvětí vynikajícího francouzského romantického skladatele, slavného violoncellisty a především autora operních Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha (1819 – 1880) – bezpochyby tak potřebný pro překonávání nezdravě pesimistických nálad obecně, navodil díky interpretům i v pardubickém filharmonickém sále atmosféru velkého tvůrčího nadšení, které se bleskově přeneslo i na vnímavé publikum, jehož ohlas byl po doznění skladby zcela jednoznačný.
Spíše v profesionálních hudebních kruzích známý český skladatel a výborný aranžér Silvestr Hipman (1893 – 1974), autor celé série poetických symfonických suit i drobnějších orchestrálních náladových skladeb, byl na čtvrtečním večeru představen nadanou flétnistkou Silvií Mechovou (ze třídy Mgr. Silvie Mechové a Mgr. Jaromíra Höniga), laureátkou řady oborových soutěží, v Introdukci a capricciu pro flétnu a smyčce. Tato vtipná, neoklasicistně zacílená koncertantní kompozice, přednesově pečlivě vyvážená v kontrastu brilantních sólistických pasážích a výrazově zklenutých kantilén (včetně virtuózně zvládnuté kadence) s barevnými plochami orchestrálních smyčců, nenechala nikoho na pochybách o sólistčině úspěšném interpretačním směřování.
Cikánské melodie – jedna z nejslavnějších romantických virtuózních skladeb pro housle a orchestr a určitě nejfrekventovanější kompozice z pera španělského houslisty a skladatele Pabla de Sarasate (l844 – 1908) -  jsou vzhledem ke své nehynoucí oblibě jak u interpretů, tak i koncertního auditoria v proměnách času víceméně šťastně transkribována pro celou řadu zejména smyčcových nástrojů, v neposlední řadě (snad až neuvěřitelně – po drobných kompozičních úpravách prof. Miroslava Gajdoše) i pro kontrabas.
Protagonista Sarasateho Cikánských melodií – velice nadějný kontrabasista Ondřej Sejkora (ze třídy Mgr. Art. Františka Machače a prof. Radka Pokorného), laureát celé řady významných mezinárodních i národních interpretačních soutěží, se zhostil svého opravdu nelehkého úkolu se ctí a na patřičné hráčské úrovni. Svou virtuózní nástrojovou technikou i podmanivým, charakteristickým tónem přesvědčil čtvrteční publikum o tom, že i kontrabas je v současnosti z hlediska svých technických i výrazových možností naprosto rovnoprávným a svrchovaným členem velké rodiny smyčcových nástrojů.
Gabriel Fauré (1845 – 1924) tvořil své dílo v době, kdy zejména francouzská romantická a pozdně romantická instrumentální hudba zaznamenala zřetelný umělecký vzestup, garantovaný především úsilím skladatelského projektu Ars gallica, který se snažil vyrovnat umělecký význam instrumentální kompozice s již renomovanou tvorbou jevištní. Fauré byl postupně inspirován výraznými estetickými póly obou tvůrčích táborů a jeho Messa da requiem (op. 48) z roku 1887 s částmi Introit et Kyrie, Offertorium, Sanctus, Pie Jesu, Agnus Dei, Libera me a závěrečným In paradisum je toho vzácnou  a jistě i upřímnou tvůrčí výpovědí.
Faurého orchestrální i komorní tvorba je osobitým vkladem do pokladnice francouzské romantické hudby i pendantem Franckovy a d´Indyho kompoziční školy. Jako žák Saint-Saënsův Fauré přináší svým posluchačům duchaplnou jemnost, logickou plynulost, harmonickou průzračnost a čistou zvukovou barvu. Z jeho symfonických skladeb připomeňme na tomto místě alespoň dvě orchestrální suity – Pelléa a Melisandu z roku 1898 dle Maeterlinckovy dramatické předlohy a o 21 let mladší balet Masques et Bergamasques (z roku 1919). Za zmínku stojí rovněž jeho Houslový koncert či Balada pro klavír a orchestr.
I jeho vynikající pedagogická činnost a příkladná propagační aktivita v Société musicale indépendante (Nezávislé hudební společnosti), kterou založil v roce 1910 spolu s Ravelem, Capletem a Florianem Schmittem, jej povyšují do významné řady francouzských národních umělců.
 Takto byl Fauré jistě vnímán i všemi interprety zmiňované vynikající listopadové hudební kreace – pěveckými sólisty – sopranistkou Kristýnou Kůstkovou (ze třídy Mgr. Jarmily Chaloupkové) a barytonistou, naším milým hostem Jaroslavem Patočkou spolu s Vysokoškolským uměleckým souborem Pardubice (sbormistr Tomáš Židek, umělecká spolupráce Jana Mimrová), Smíšeným sborem Konzervatoře Pardubice (sbormistr Tomáš Židek, umělecká spolupráce Ondřej Mejsnar) a Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice v čele s Tomášem Židkem.
Výrazně kladná stopa tohoto listopadového koncertního večera zůstane nepochybně i zřetelným otiskem v srdci všech přítomných s krásnou vzpomínkou na interpretaci hudby, která má v proměnách dvou minulých století co říci i dnešnímu vnímavému posluchači.


Pardubice, 19. prosince 2017                                                                        Vladimír Kulík