9. 3. 2016 Voskovec, Werich a Ježek na pódiu Sukovy síně aneb Svět patří nám - koncert swingbandu konzervatoře Banda di Feste

přidáno: 16. 3. 2016 5:27, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 23. 3. 2016 7:12 ]





Pod hlavičkou Konzervatoře Pardubice a Sdružení přátel školy se ve středu 9. března t.r. uskutečnil koncert školní swingové kapely Banda di Feste a jejích sólistů k poctě 110. výročí narození Jana Wericha, samozřejmě se
vzpomínkou na legendární uměleckou instituci třicátých let – Osvobozené divadlo. Umělecký vedoucí dechového orchestru Banda di Feste Mgr. Jaromír Hönig, někdejší dlouholetý první flétnista a sólista Komorní filharmonie Pardubice a laureát interpretační soutěže Pražského jara, spolu se svým výborným asistentem – tubistou Pavlem Hlubučkem, nasměroval výkon konzervatorního jazzového tělesa na bluesový a swingový repertoár Osvobozeného divadla třicátých let – bohužel již minulého století. Tedy – kromě výborně zahrané úvodní orchestrální pecky z pera Joe Gerlanda In the Mood a obdivuhodného barytonového sóla Anežky Smotlachové v orchestrálce Tenderly z kompozičního ateliéru jazzmana Waltera Grosse – patřily prostory Sukovy síně pardubického Domu hudby v první polovině středečního večera odkazu tří velkých person již s nostalgií vzpomínané české avantgardní scény – Jiřího Voskovce, Jana Wericha a především hudbě Jaroslava Ježka.

Jaromír Hönig ve svém průvodním slově, protkaném celou řadou vtipných aforismů, pocházejících převážně z nevyčerpatelné Werichovy slovní invence, uvedl ve dvou logicky na sebe navazujících blocích ty nejpopulárnější – a také nejkrásnější písně z repertoáru V + W + J. Život je jen náhoda, Nebe na zemi a Svítá prezentovaly úvodní vhled do tvůrčí dílny Osvobozeného divadla, druhá série písní pak dokumentovala další výrazové polohy ve své době tradičně poněkud levicově, avšak zcela sympaticky orientovaného originálního uměleckého triumvirátu pokrokové pražské divadelní scény: Šaty dělaj člověka, Když jsem kytici vázala a Svět patří nám – ústřední pochodová melodie ze stejnojmenného, zvláště tehdejší mladou pokrokovou generací právem oslavovaného filmového díla, zapůsobily i ve středeční Sukově síni naprosto jednoznačně: čas z nich nesetřel nic z jejich slovního vtipu, kompoziční elegance i hudebního půvabu. Jistě i Mistr Josef Suk, zvěčnělý bustou ve foyeru Domu hudby, by měl upřímnou radost z vynikajících skladatelských počinů svého žáka Jaroslava Ježka, který ve své geniální tvorbě dokázal ústrojně
navázat na českou hudební tradici a jak ve sféře artificiální, tak i v oblasti v tom nejlepším slova smyslu populární dal české i evropské hudební kultuře dodnes možná že poněkud neprávem opomíjený svébytný dar.
V Ježkových, Werichovým a Voskovcových písních pak exceloval i dívčí pěvecký ansámbl Barman trio v sestavě Lenka Barvínková, Aneta Šilhánková a Martina Vejrová, za dirigentským pultem se vystřídali Jaromír Hönig a Pavel Hlubuček.

Ve druhé polovině středečního koncertního večera spojily své síly No Strings Orchestra (těleso Základní umělecké školy Havlíčkova 925, Pardubice) pod uměleckým vedením MgA. Martina Maroula, též někdejšího absolventa pardubické konzervatoře a trombonová sekce jazzmanů z Banda di Feste v Ježkově písni Ze dne na den a pak se již No Strings Orchestra svrchovaně vyrovnával s úskalími  takových titulů, jako jsou muzikály Evita či Fantom opery Andrewa Lloyda Webbera, anebo Vlasy – rockový trhák s hudbou Galt MacDermota.

Všem účinkujícím patří bezesporu veliký potlesk s poděkováním za krásný večer, který by se ovšem zcela jistě neobešel bez akustického zvukového aranžmá, bezchybně fungující natáčecí techniky a vůbec bez zřejmého technického zázemí, které laskavě a vstřícně zabezpečil Mgr. Alois Mech, zástupce ředitele konzervatoře.
A proto s ohledem na již vynikající interpretační výsledky obou shora zmíněných těles lze oprávněně doufat, že se s jejich vokálním i hráčským uměním setkáme opět co nevidět!


Pardubice 10. 3. 2016                                                    Vladimír Kulík