16. 6. 2016 Puccini Gala na Pernštejnském náměstí

přidáno: 4. 10. 2016 5:44, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 4. 10. 2016 5:55 ]

Nad skvělou „pernštýnskou“ premiérou projektu „Puccini Gala“ Konzervatoře Pardubice.

S pohledem na stránky koncertního bulletinu z 16. června 2016 se posluchačům večerního operního soirée na pardubickém Pernštýnském náměstí otevřel úchvatný svět románského pěveckého umění přelomu 19. a 20. století, jehož dramatickým vrcholem se stala italská veristická opera, prezentovaná díly svého jedinečného tvůrce – Giacoma Pucciniho. Jeho hudební úsilí na italských jevištních prknech vychází jak z operních prací Gaetana Donizettiho a starších děl Giuseppe Verdiho (především La Traviata – 1853), tak i z inspirací francouzským operním realismem, korunovaným bezesporu Bizetovou Carmen (1875), avšak doslova programově bylo ovlivněno slavným Prologem z Leoncavallových Komediantů.
Giacomo Puccini (22. 12. 1858 – Lucca až 29. 11. 1924 – Brusel) pocházel ze ctihodného italského rodu s velkou hudební tradicí. Rodiče velice brzy rozpoznali synův výrazný umělecký talent, a proto nasměrovali nadějného adepta hudebního umění na prestižní milánskou konzervatoř, kde se mu dostalo všestranné pedagogické pozornosti. Ve svých prvních jevištních kusech se mladý skladatel držel spíše již prověřené verdiovské tradice, avšak i zde se nechal ovlivnit novými, dobově progresivními směry. Ale teprve Bohéma (Turín, Teatro Regio – 1896), kterou se proklamativně hlásí k leoncavallo-mascagniovskému výrazovému projektu a následně pak i Tosca (Řím, Teatro Constanzi – 1900) a Madame Butterfly (Brescia, Teatro Grande – 1904) svým ryzím kompozičním jazykem a neopakovatelnou myšlenkovou invencí potvrzují Pucciniho hudebně estetickou polohu nejenom v rámci dobové italské operní produkce, ale i v atmosféře současného světového uměleckého dění.

Neodmyslitelnou součástí skladatelova operního odkazu je i aktovkový trojobraz Plášť, Sestra Angelica a Gianni Schicchi (New York, Metropolitní opera – 1918), dotvářející logiku celoživotního Mistrova osobnostního uměleckého vkladu. Dílo samo přináší autorův dojímavý, hluboce citový a kompozičně i filosoficky zacílený dramaticko mystický vhled do osudu mladé ženy – matky – za izolujícími zdmi kláštera. Toto úchvatné hudební drama, pardubickými realizátory vhodně vyjmuté (především z hlediska dramaturgického přístupu) z původního Pucciniho operního trojlístku jsme vyslechli i na Pernštýnském náměstí s připomenutím, že vzrůstající dramatické napětí celku bylo podpořeno čitelným psychologickým umocněním. A zde je potřeba vyzvednout jak skvělou práci režiséra (Michael Tarant), tak i umělecký vklad dirigenta (Tomáš Židek) a všech pěveckých protagonistek i jejich pedagogů – Hany Medkové, Jarmily Chaloupkové, Martiny Forštové, Radky Hudečkové, Jaroslava Patočky a Petra Hostinského (hudební nastudování).
Velké poděkování pak náleží samozřejmě i všem pedagogům Konzervatoře Pardubice, kteří se spolupodíleli na takto významném jevištním projektu v úlohách vyučujících operních orchestrálních partů, a tak svědomitě připravovali své svěřence pro obsazení jednotlivých hráčských postů ve velkém, pozdně romantickém symfonickém orchestru. Avšak nelze zapomínat ani na propagační přípravu a technické zabezpečení celé umělecké akce, jimž vládnul zkušenou rukou – ostatně jako ve všech předchozích zdařilých projektech – Alois Mech, zástupce ředitele Konzervatoře Pardubice.
A my všichni se můžeme jistě i nadále těšit z připravovaných operních a koncertních akcí studentů a pedagogů Konzervatoře Pardubice nejenom v místech navštěvovaných hudbymilovnou pardubickou veřejností, ale i v rámci východočeském a celorepublikovém.
Přejme tedy všem účinkujícím do jejich perspektivního budoucna plný umělecký zdar a svěží vítr do jejich hudebních plachet.


Pardubice 17. 6. 2016                                                                      Vladimír Kulík