S pohledem na stránky pondělního bulletinu (9. 5. 2016, viz příloha níže) se posluchačům večerního operního soirée otevřel kouzelný svět románského jevištního umění, jehož závěrečným a jistě i úchvatným vrcholem se stala italská veristická opera v čele s Pietrem  Mascagnim (Sedlák kavalír – 1890),  Ruggierem Leoncavallem (Komedianti – 1892) a především Giacomem Puccinim. Jeho tvorba vychází jak z operních prací Gaetana Donizettiho a starších děl Giuseppe Verdiho (především La Traviata – 1853), tak i z inspirací francouzským realismem, korunovaným bezesporu Bizetovou Carmen (1875), avšak doslova programově byla ovlivněna slavným Prologem v Leoncavallových Komediantech.
   Giacomo Puccini (22. 12. 1858 – Lucca až 29. 11. 1924 – Brusel) pocházel ze starého italského rodu, ověnčeného skvělou hudební tradicí. Rodina velmi záhy rozpoznala Giacomův nesporný talent, a proto smysluplně směrovala nadějného adepta hudby do důležitého centra italského národního umění – na milánskou konzervatoř, kde se mu dostalo velmi důkladné pedagogické péče. Ve svých prvních jevištních kusech se sice mladý Puccini držel spíše již Evropou prověřené verdiovské tradice, avšak i zde si dovolil občas koketovat s novými, progresívními operními směry. Ale teprve Bohéma (Turín, Teatro Regio – 1896), kterou se proklamativně a programově hlásí k leoncavallo-mascagniovskému výrazovému projektu a následně pak i Tosca (Řím, Teatro Constanzi - 1900) a Madame Butterfly (Brescia, Teatro Grande – 1904) svým ryzím a neopakovatelným kompozičním jazykem potvrzují Pucciniho hudebně estetickou polohu nejenom v rámci dobové italské operní produkce, ale i v atmosféře světového tvůrčího dění. Nelze se zde však nezmínit o prvém opravdovém skladatelově úspěchu – Manon Lescaut, jehož pronikavá premiérová záře v turínském Teatro Regio v roce 1893 se stala doslova odrazovým můstkem jak pro samotného tvůrce, tak i pro jeho skvělé sympatizanty a obětavé podporovatele v čele s Giuliem Ricordim. Avšak i Děvče ze zlatého západu (1910), při jejíž připravované premiéře v newyorské Metropolitní opeře dostalo již dříve oboustranně ceněné přátelství skladatele s dirigujícím – proslulým Arturem Toscaninim povážlivou trhlinu (z důvodu více než pouhé přízně obou umělců, projevované slavné české pěvkyni Emě Destinové, představitelce titulní role) je neodmyslitelnou součástí Pucciniho operního odkazu a spolu s posmrtně provedenou Turandot (Miláno, Teatro alla Scala – 1926) a aktovkovým trojobrazem Plášť, Sestra Angelica a Gianni Schicchi (New York, Metropolitní opera – 1918) dotváří úchvatný a logicky ucelený obraz Mistrova celoživotního osobnostního uměleckého vkladu.
   Zatímco první polovina slavnostního premiérového večera – v secesních prostorách pardubického Východočeského divadla  - patřila po úvodním Pucciniho Capricciu sinfonicu (s absolventkou oboru dirigování Janou Mimrovou) nejkrásnějším áriím a scénám z Pucciniho Bohémy, v níž se představili úspěšní studenti a absolventi pěveckého oddělení Konzervatoře Pardubice, jejichž jména jsou dekorována laureátskými tituly národních i mezinárodních interpretačních soutěží a renomovanými světovými angažmá (Nikola Uramová, Kristýna Kůstková, Jaroslav Patočka a Petr Nekoranec – letošní absolvent ze třídy Jarmily Chaloupkové, člen operních studií Mnichovské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku),  se kterými již v řadě koncertních sezon spolupracuje Symfonický orchestr Konzervatoře Pardubice se svým šéfdirigentem Tomášem Židkem, druhá polovina odvážně projektovaného večerního operního programu byla nesena  na lyricko dramatických vlnách středobodu již zmiňovaného pucciniovského Triptychu, kterým se evidentně stala autorova jednodějstvová opera Sestra Angelica.
   Dílo samo přináší autorův dojímavý, hluboce citový a kompozičně i filosoficky zacílený dramaticko mystický vhled do osudu mladé ženy – matky za izolujícími zdmi kláštera. Toto úchvatné hudební drama, pardubickými realizátory vhodně vyjmuté (především z hlediska dramaturgického přístupu) z původního Pucciniho operního trojlístku, mělo svou velice úspěšnou premiéru (po chladném přijetí v newyorské Metropolitní opeře) na římské scéně v roce 1918 (tentokrát již s italským libretem Giovacchina Forzana). Takto jsme ho vyslechli i na pondělní premiéře s připomenutím, že vzrůstající dramatické napětí, klenoucí se celým dílem, šlo ruku v ruce s čitelnou progresí psychologického prohlubování. A zde je potřeba vyzvednout jak skvělou práci režiséra (Michael Tarant), tak i umělecký vklad dirigenta Tomáše Židka a všech pěveckých protagonistek a jejich pedagogů – Hany Medkové, Jarmily Chaloupkové, Martiny Forštové, Radky Hudečkové, Jaroslava Patočky a Petra Hostinského (hudební nastudování).
   Velké poděkování pak náleží samozřejmě i všem pedagogům Konzervatoře Pardubice, kteří se spolupodíleli na takto významném jevištním projektu v úlohách vyučujících operních orchestrálních partů a tak svědomitě připravovali své svěřence pro obsazení jednotlivých hráčských postů ve velkém, pozdně romantickém symfonickém tělese. Avšak nelze zapomínat ani na propagační přípravu a technické zabezpečení celé umělecké akce (včetně obrazovkou přenášených operních titulků), jimž vládnul zkušenou rukou – ostatně jako na všech předchozích zdařilých akcích – Alois Mech, zástupce ředitele Konzervatoře Pardubice.
   A my všichni se můžeme i nadále těšit z pucciniovských repríz operní féerie Puccini Gala již 22 .května v divadelních prostorách města Červený Kostelec a dále pak i 16. června na pardubickém Pernštýnském náměstí.
   Přejme tedy všem účinkujícím  do jejich perspektivního budoucna plný umělecký zdar a svěží vítr do jejich hudebních plachet.

Pardubice 10. 5. 2016                                                               Vladimír Kulík