17. 4. 2015 Monteverdiho Orfeo v Rytířském sále pardubického zámku

přidáno: 17. 4. 2015 6:59, autor: Alois Mech   [ aktualizováno 19. 4. 2015 22:58 ]


   V rámci dlouhodobějšího operního barokního projektu, zahájeného již dříve inscenacemi Monteverdiho Korunovací Poppey a posléze i Purcellovou Didone a Aeneas (obojí v nastudování pěveckého oddělení pardubické konzervatoře s vítaným přispěním oddělení smyčcového a dechového a pod taktovkou Josefa Picka), padla v letošním školním roce volba na mantovské veledílo Claudia Monteverdiho – Orfea.
V běhu uměleckých aktivit školy je toto operní drama především logickým pokračováním interpretačních snah konzervatorních pěvců a jejich pedagogů v tomto žánru, ale též smysluplným naplněním a úspěšným vyústěním již dříve nastoleného dramatického jevištního programu. Obě premiéry Monteverdiho Orfea se konaly v Rytířském sále pardubického zámku ve dnech 8. a 13. dubna tohoto roku, přičemž dalšími premiérovými svědky této slavné barokní opery budou jak posluchači auditoria Muzea barokních soch v Chrudimi (25. dubna t. r.), tak i festivalové obecenstvo v letohradské Tvrzi Orlice (v rámci hudebního festivalu F. L. Věka) letošního 14. června.
   Nejslavnější Monteverdiho operní dílo je traktováno do pěti hudebně úchvatných dějství s nezbytným úvodním Prologem, přičemž celou kompozici uvede italská operní předehra – Sinfonia, která – v případě tohoto skladatelova díla je první dochovanou operní předehrou vůbec. V ní prokázali zejména žesťaři pardubické konzervatoře svou hráčskou vyspělost, která byla ovšem jasná i z poučené interpretace ostatních nástrojových skupin. Připomeňme pak zejména přirozenou aktivitu kolekce smyčců, které byly zřetelnou páteří celého vokálně instrumentálního zvukového transparentu. Nelze však nevzpomenout ani vynikajícího continua realizovaného vedle obligátní gamby (violoncella) i výborným cembalem a varhanami se zvukově skvostnou arpeggiovou akordikou theorby a barokní kytary.
   Jak je zřejmé, obsazení Monteverdiho nejslavnějšího operního díla bylo reprezentativní a právě na tomto místě se sluší připomenout i detailní obsazení této originální dramatické kreace. V recitativech a následných áriích, duetech, ansámblech, sborech, orchestrálních ritornelech a interludiích se představili především studenti pardubické konzervatoře a hosté pod vedením svých pedagogů – Hany Medkové, Martiny Forštové, Jarmily Chaloupkové a Jaroslava Patočky. Svých operních úloh se v obou pardubických premiérových inscenacích zhostily takto: Orfeus – Michael Skalický nebo Tomáš Foltýnek j. h., Eurydika – Helena Kalambová nebo Nikola Uramová, Múza, Naděje – Mariana Ambrožová nebo Zuzana Hátlová, Cháron, Pastýř 2., Duch 2. – Jan Jiráček, Nymfa, Messagiera, Proserpina – Eliška Hájková, Pluton, Pastýř 4., Duch 3. – Andrej Beneš j. h. nebo Štěpán Kvoch, Pastýř 1., Duch 1., Echo, Apollon – Jozef Brindzák j. h., Pastýř 3. – Anna Flečková nebo Michaela Vostřelová a sbor pastýřů – Nicol Krištofová, Kristýna Kůstková a Alžběta Malá. Smysluplné barokní continuo realizovali Petr Hostinský – cembalo a varhany, Jan Hron – theorba a barokní kytara a Diana Bartáková – violoncello. Barokní orchestr si pak vyžádal toto obsazení: Sára Schumová a Martina Bártová – housle, Radka Teichmanová – viola, Barbora Holá – violoncello, Jan Hrubeš – kontrabas, Adéla Bezoušková, Martina Hofmanová a Giulia Cataniová – zobcové flétny, Tereza Kučerová a Eliška Slavíková – hoboje, Petr Kičinko – fagot, Karel Zádrapa, Vojtěch Hylský a Simeon Makovský – trubky a Jan Vogel, Tomáš Pavíček, Petr Jandík, Lenka Barvínková a Vojtěch Čermák – trombony. Přípravu orchestru vedli Josef Picek, Milan Řehák a Karel Mňuk, hudební nastudování pak Petr Hostinský a Jan Hron, dirigentem všech inscenací Monteverdiho Orfea je všestranně zdatný a výsostně profesionálně poučený dirigent a sbormistr Josef Picek. Vynikající režijní přístup lze spatřovat ve stylovém uchopení zkušeného znalce klasické operní problematiky Lubora Cukra.
   Monteverdiho Orfeo je nejenom operou s magickými a astrologickými aspekty, umocněnými silou velké lidské lásky, ale především velkolepou oslavou hudební interpretace, kdy Orfeův zpěv doprovázený lirou je přímo hlasem božské přírody, která svému bájnému pěvci naslouchá se zcela přesvědčivým a vznešeným zaujetím. A to je také smyslem veškeré umělecky vymodelované hudební řeči, která osvobozuje člověka od všedních denních starostí a povyšuje jeho životní pouť do vyšších a lidsky vznešených sfér.

                                                                                                     Vladimír Kulík